Jiří Petrbok & Kamil Princ. Vernisáž: 11. února 2025 v 18:00. Výstava potrvá do 12. dubna 2025.
Po třech letech zaměření výhradně na zahraniční umělce se opět obracíme k české umělecké scéně—přinášíme vám nečekaná setkání s některými z jejích nejvýraznějších hlasů.Výstava Mozkomor nikdy nespí propojuje tvůrčí dvě sféry a filozofické přístupy malíře Jiřího Petrboka a básníka Kamila Prince, tj. obraz (imago) a slovo (logos). Nejedná se však o spojení harmonické a mírotvorné – jsme spíše svědkem kolize dvou vlaků, z jejichž hořících trosek vzejde něco nečekaného a šokujícího.
Petrbokova tvorba je založena na metaforickém zobrazování abstraktních vztahů, vlastností a pojmů, s nimiž symbolicky pracuje tak, jako to činí algebra s matematickými prvky. Namísto čísel, matic a polynomů používá barvy, formy a tvary, jež uvádí do nových rovnic a kontextů, čímž získávají další významy. Na rozdíl od mnohých surrealistických malířů pracujících se sny a podvědomím je Petrbokův výtvarný jazyk založený na neomylné logice, jež s námi ovšem komunikuje v náročných šifrách.
Princ naproti tomu destruktivně rozkládá vlastní poezii, z níž chirurgicky odděluje jednotlivé verše a fráze, aby pak tyto lingvistické segmenty vyložil na operační stůl Petrbokových grafik. Vykořeněním z původního kontextu a syntézou s výtvarným dílem vznikají koncepty sice abnormální, leč zároveň i spirituální, neboť torzo rituálně obětované básně dospívá svého vzkříšení coby magické zaklínadlo, čímž získává nový život, byť je to život Frankensteinova monstra. Tato reverzní kafkovská metamorfóza od miasmaticky nečistého směrem k prapůvodní neposkvrněné skutečnosti „actus purus“ však nikdy není dovršena, a zůstává tak jen krátkým zábleskem na pozadí věčnosti.
Petrbok tedy ve svých dílech zachycuje Husserlův přirozený svět (Lebenswelt) ve své nahé podstatě před jeho zkreslením naší racionalizující myslí, zatímco Princ vnímá svět skrze Derridovu dekonstrukční lingvistiku ve smyslu slova coby sémantické kotvy chápání reality. Jinak řečeno, v expozici se potkávají principy vidění světa jakožto prchavého vizuálního jsoucna těsně před jeho pokřivením našimi myšlenkovými soudy, a vnímání světa skrze pojmy jazyka coby komunikačního kódu, který zpředmětňuje naši individuální realitu. Báseň se stává prvkem obrazu a obraz zase prvkem básně, načež hranice mezi obojím padá jako zdi biblického Jericha.
Kde Princ svým pojetím slova coby „exoskeletu vědomí“ hejskovsky polemizuje s Platónovým dialogem Kratylos, tam Petrbok kombinuje tři Patočkovy pohyby lidské existence se Schopenhauerovou vůlí k životu (Wille zum Leben). Pohyb zakotvení odkazuje k vrženosti do života (Geworfenheit) s důrazem na přijetí biologického těla a s ním i našich temných pudů a nízkých potřeb, Pohyb boje nás nutí se agresivně a sexuálně prosazovat na úkor druhých, načež Pohyb průlomu zpochybňuje autenticitu (Eigentlichkeit) našeho způsobu bytí a jednání s apelem vzepřít se diktatuře vrozených sklonů bezuzdně se množit pak navzájem ničit. Patologické sedimenty v hlubinách naší duše jsou pak oním pomyslným „Mozkomorem“, jenž nikdy nespí, a naopak vyčkává, kdy upadneme do zranitelné letargie my sami.
Existují jevy vymykající se běžným kategoriím lidského rozumu, a stejně tak si tato výstava klade za cíl vybočit z bludného kruhu obecné normality a objevovat nové druhy kombinatoriky mezi výtvarným a písemným vyjádřením. Pouze za pomoci intelektu a kreativity (tedy umění) lze pomyslného Mozkomora našich slepých vášní nejen objevit a zkrotit, ale možná i domestikovat a usmířit se s ním.
Podcast s Jiřím Petrbokem