Věznice v Uherském Hradišti se zapsala do dějin krutými metodami vyšetřovatelů komunistické Státní bezpečnosti vůči politickým vězňům v 50. letech. Za druhé světové války ji využívalo gestapo jako shromaždiště politických vězňů před transportem do koncentračních táborů.
Věznice v
Uherském Hradišti zprvu sloužila pouze pro vězně odsouzené za
kriminální zločiny. První „
političtí“ vězni se sem dostali v roce
1920, a to v souvislosti s tzv. prosincovou stávkou. Ve skutečnosti však byli souzeni na základě prvorepublikového demokratického práva, na rozdíl od politických vězňů z období nacistické a komunistické totality.
Období
druhé světové války bylo ve znamení první z velkých změn v chodu věznice. Od roku
1940 začalo
gestapo využívat samovazební oddělení, o rok později se do věznice přestěhoval i
německý úřední soud. Bohužel se z tohoto období nedochovalo příliš mnoho výpovědí o životě ve věznici. Je to dáno i tím, že sloužila jako tzv.
zajišťovací vazba, což znamená, že zatčení lidé zde strávili jen několik dní nebo týdnů a následně byli převezeni do jiných věznic, káznic a koncentračních táborů. Jedná se příběh dvou parašutistů, kteří se před nacisty ukrývali u svých rodin a známých na Slovácku. Po vyzrazení spáchali v obklíčení sebevraždu a lidé, kteří jim pomáhali, byli odsouzeni k trestu smrti a v roce 1943 popraveni.
Padesátá léta, resp. období
po roce 1948, se stala nejsmutnějším obdobím v dějinách věznice. Kromě krajského soudu ji využívala také
Státní bezpečnost pro výslechy a věznění státních (politických) vězňů. Díky archivním materiálům i pozdějším výpovědím vězňů lze konfrontovat ze dvou pohledů, jaké
výslechové metody používalo vyšetřovací oddělení StB. Obzvlášť brutální bylo používání tzv. indukčního přístroje, kterému se také přezdívá "
elektrické boty". Bylo to krátce po roce 1948, kdy věznici velel Ludvík Hlavačka, šéfem vyšetřovacího oddělení byl Leopold Lovecký a jeho zástupcem Alois Grebeníček.
Věznice byla
uzavřena v roce 1960. Devastaci a chátrání měly zastavit dva zamýšlené projekty. V 60. a 80. letech se plánovala úprava objektu a jeho nové využití. Ze samovazeb měla vzniknout ubytovna pro studenty Střední uměleckoprůmyslové školy, nebo tento trakt zcela zbořit a do budovy přestěhovat Dům služeb. Kvůli finančním nákladům se nic z toho nerealizovalo.
Plánovaná expozice a Muzeum totality do roku 2028
Vlastníkem věznice je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který připravuje jeho rekonstrukci. Začít by měla v roce 2025, obnovený areál s
Muzeem totality by měl být otevřen v roce 2028. V objektu by měl sídlit také okresní soud, státní zastupitelství a probační a mediační služba. Spolek Memoria usiluje o to, aby se věznice stala
Národním památníkem obětí totalitních režimů.
V současnosti pracují v areálu archeologové. Na dvoře věznice pátrají po základech nejkrutějšího místa celé věznice, po
popravišti. Tam by mělo vzniknout pietní místo v rámci muzea.