Doma i ve světě uznávaný volejbalový metodik, pedagog a výzkumný pracovník, autor a spoluautor mnoha vědeckých prací, studijních skript, odborných článků a knižních publikací. Dlouholetý funkcionář ČSTV a jeho Ústřední volejbalové sekce. Ligový rozhodčí, trenér domácích i zahraničních družstev (Írán, Finsko). Držitel nejvyšší mezinárodní trenérské kvalifikace, lektor a vedoucí mezinárodních kurzů trenérů FIVB nejvyšší III. úrovně. Zástupce čs. svazu ve FIVB, člen Trenérské komise, člen, sekretář a prezident Technické komise, člen organizačních výborů a kontrolních jury při OH, MS a Světových pohárech. V letech 1998 – 2002 člen Správní rady FIVB. Čestný člen ČVS, osobnost Síně slávy českého volejbalu a od roku 2014 světové Volleyball Hall of Fame.
Mohl byste povyprávět o svých začátcích?
Pocházím z pražské čtvrti Michle, která byla v době mého mládí čtvrtí volejbalu zaslíbenou. Na hranici mezi Michlí a Pankrácí byl jeden z nejlepších volejbalových týmů té doby SSK Život. Absolvoval jsem gymnázium v Ohradní ulici a chodil do Sokola Michle I. To byla velice pokroková sokolská jednota, podporující basketbal, volejbal a tenis. V té době jsem plně žil sportem v Sokole. Gymnastikou, basketbalem a volejbalem. Byla to i doba, kdy jsem absolvoval svůj první volejbalový trenérský a rozhodcovský kurz. Na ITVS jsem zúžil sport na závodní basket a volejbal.
Kdy jste se poprvé potkal s volejbalem a čím si Vás získal?
Právě v Sokole Michle I, později Sokole Mira Michle,
se kterým se časem díky postupným reorganizacím sportu a tělovýchovy sloučil i SSK Život.
Co se Vám na volejbale líbí více než na jiných sportech? Má nějaká specifika?
Ano, je to kolektivní síťová hra, kde se žádný hráč neschová a úroveň týmu ve vrcholovém volejbalu je daná nejslabším hráčem. V rekreačním volejbalu nižší úrovně je to naopak. Stačí jeden, dva lepší hráči, aby poráželi vyrovnanější týmy s hráči na nižší úrovni.
Změnil se volejbal od té doby?
Samozřejmě, dnes je to úplně jiná hra, která si sice zachovává základní rysy síťových her, ale to je vše.
Jaké bylo Vaše první zaměstnání, do kterého jste nastoupil po škole?
Nástup do prvního zaměstnání jsem prožíval v očekávání. Na základě umístěnky jsem nastoupil do
PDJF – Pionýrského domu Julia Fučíka v Praze, v Havlíčkových sadech, a to do oddělení turistiky. Ale jen na dva měsíce, po nichž jsem odešel do přijímače prezenční vojenské služby. Po jeho absolvování jsem přešel na velitelství do Prahy, kde jsem v letech 1964-68 vedle vojenských povinností hrál a trénoval B tým Rudé hvězdy.
Jaké byly Vaše první sportovní úspěchy?
V podstatě ještě v mládežnických kategoriích: vítězství v turnaji SHM mladšího dorostu v Bánské Bystrici v roce 1951, později účast v juniorském celku ČSSR, kde jsem se potkal např. s Petrem Kopem. Asi jsem dost brzy poznal, že tak dobrý jako ostatní top hráči nebudu, a začal jsem se více věnovat metodice a trénování. A v té době i rozhodování volejbalových zápasů a výuce na FTVS a kurzech trenérů.
Jaké předpoklady musí mít úspěšný trenér?
Složitá otázka. A myslím, že nemá jednoznačnou odpověď. Závisí na tom, jak si trenér "sedne" s nejzásadnějšími hráči, tvořícími charakterové, psychické a výkonnostní jádro týmu. A také na osobní odvaze nebo schopnosti riskovat. Ale bez důvěry onoho jádra týmu to nelze.
Považujete se za přísného trenéra?
Ne, naopak. Příliš spoléhám na rozumové zdůvodnění.
Co považujete dnes za hlavní devízu úspěšných světových týmů?
Asi peníze, zvláště u klubových týmů. Když máte ročně na jednoho hráče 1 mil. USD a na tři další po 1/4 mil. USD, vytvoříte kvalitní tým, kde se hráči učí jeden od druhého, získávají zkušenosti, učí se proti sobě hrát a nemít zbytečný respekt. Pak máte zaděláno na úspěch i v RD, protože tam se sejdou hráči z několika podobných celků.
Když nahlédneme do historie, je zřejmé, že se mění fyziognomie hráčů. Jaký to má vliv na samotnou hru?
Pokud jde o fyziognomii, byli bývalí hráči ve své většině ektomorfní typy. Dnes jsou to povětšinou typy mezzomorfové, výrazně robustnější a celkově svalově rozvinutější. Naše úspěšná družstva 40. a 50. let byla možná v průměru nižší, ale měla hráče, kteří čněli nad spoluhráči jako někteří současní středáci nad ostatními spoluhráči. Průměrná výška začala růst od počátku 70. let a to v souvislosti s prosazením volejbalu do programu olympijských her. Tedy včetně dalších faktorů. Rokem 1989 však přestala mít „průměrná výška“ svůj praktický význam. Bylo to v důsledku zavedení „libera“. Výškový rozptyl se ohromně zvýšil. Malé libero umožnilo mít „obry“ na středu sítě. Libero byl nápad Japonců. Oni jej spolu s panem Acostou prosadili, ale vůbec na tom výsledkově nevydělali. Libero ale umožňuje hrát daleko širšímu spektru hráčů.
Jak by tedy měl asi vypadat takový úspěšný volejbalista?
Úspěšný volejbalista z hlediska somatického praktiky neexistuje, vzhledem k naprosté specializaci hráčů.
V letech 1970-72 jste trénoval národní týmy mužů a žen v Íránu. V letech 1982-84 ve Finsku družstvo mužů Hammenlina. Jak jste se k těmto pozicím dostal? Byla Vám učiněna nabídka přímo ze zahraničí?
Pro Írán jsem obdržel pozvání s podmínkami, se zaplacenými letenkami u ČSA a zařídil si souhlas k vycestování s celou rodinou. Bohužel jsem neznal tamější životní podmínky. Odjížděl jsem jen s podepsanou smlouvou mezi mnou a Pragosportem, ve které bylo mimo jiné uvedeno, kolik peněz jim budu měsíčně za zprostředkování posílat z platu. Smlouvu s íránskou federací jsem si v Teheránu vynucoval čtyři měsíce. Finsko jsem si vyjednal sám přes známé trenéry z mezinárodních trenérských kurzů, které jsem v ČR pořádal. Smlouvu jsme podepsali už v Praze.
Zmínil jste, že jste musel odvádět jistou částku svého platu zpět do ČSSR?
Ano a výraznou. V Teheránu 33% z platu. Ve Finsku si Pragosport dohodl splácení přímo finským partnerem. Dobře pro mne. Vím, že Finové jim zůstali hodně dlužni. Mně taky, ale méně.
Na počátku 70. let, před islámskou revolucí, panovaly v Íránu volnější poměry i ve vztahu k ženám. Jak probíhaly tréninky? Ženy v Íránu chodí dnes zahalené. V čem tehdy hrály?
Ženy hrály v normálních ženských dresech. Plně se
podřizovaly tréninku. Problémy a zajímavosti byly spíše mimo. Měly velký zájem o život v Československu. Některé ale měly problémy s oblékáním doma a na veřejnosti. To se ale netýkalo hráček.
Během svého života jste navštívil mnoho zemí. Víte kolik?
Přiznám se, že jsem to nikdy nespočítal. Počet mezinárodních trenérských kurzů, sympozií a velkých světových soutěží, kde jsem jako delegát FIVB působil, jsem napočítal na zhruba 90. Ale počet zemí je asi tak poloviční, zvláště trenérské kurzy se často
v některých zemích opakovaly. Během svého působení v zahraničí se mi podařilo prosadit několik českých instruktorů do skupiny lektorů FIVB. Byli to Josef Jinoch, Zdeněk Valášek, Rostislav Vorálek, několikrát i Petr Kop. Z pozdějších občanů Slovenska Arnošt Bayer, Eva Bródyová či Peter Kalný – úspěšný trenér, známý i v České republice.
Uvažoval jste někdy o emigraci?
Při pobytu v Íránu v rámci MS 1970 jsem dostal nabídku odejít do USA. Jim Coleman mi nabídl, že mi zařídí trénování na některé vysoké škole. Odmítl jsem. A prakticky nikdy nelitoval.
Která funkce Vás nejvíce naplňovala a proč?
Práce pro FIVB v té či oné funkci, a samozřejmě výuka na trenérských kurzech v zahraničí i u nás.
Vaše děti se volejbalu rovněž věnovaly? Vedl jste je k tomu již odmala?
Hrály, ale nesnažil jsem se je pro volejbal získávat. Syn dělal nejprve atletiku, pak hrál kopanou. V obou případech na svůj věk vcelku úspěšně. Byl pohybový talent. Ten promrhal, ale volejbal hrál až do veteránských soutěží. Nejvýše na úrovni první ligy juniorů i dospělých. Dcera hrála odmalička jen volejbal, nejvyšší juniorskou soutěž. Přetrénování jí zničilo páteř a musela v 17 letech přestat.
Která životní etapa byla pro Vás nejzajímavější?
Nevím, neumím to posoudit. Podle parafráze: Ať jsem dělal, co jsem dělal, dělal jsem to rád. Každá práce, činnost má své stinné a příjemné stránky.
Zavzpomínáte na zajímavé hráče a kolegy?
Hráčů by bylo samozřejmě více. Ti co vytvářeli poválečné jméno českého volejbalu. Trénoval jsem Annu Mifkovou, kterou jsem se snažil přesvědčit, že její místo je na nahrávce a ne na smeči. Později poslechla Antonína Kyndra a zdařilo se. Za zmínku samozřejmě stojí všichni, co se se mnou podíleli na organizaci trenérských kurzů a později se stali mezinárodními instruktory. Josef Jinoch, ten jako počítačový expert zpracoval elektronický volejbalový zápis možná o 10 let dříve před Italem Spiritem. Jeho předvedení na FIVB však neuspělo. Přišlo příliš brzy, jak na myšlení funkcionářů, tak částečně i na tehdejší hardware. Zapomenut nesmím na Františka Stibitze, mého předchůdce ve FIVB i Světové síni slávy. Z mezinárodních kolegů to byl Doug Beal či Lorne Sawula.
Co vám dal volejbal do další etapy života, čím jej obohatil?
V podstatě vše, včetně rodiny a řady českých i zahraničních přátel. Až na krátkou dobu byl mým živitelem, předmětem mého výzkumného zájmu – prostě moje celoživotní hobby, se kterým jsem se v nadsázce „oženil“.
Na co jste ve své sportovní kariéře nejvíce hrdý?
Ze sportovních úspěchů 3. místo žen a 4. místo mužů Íránu na Asijských olympijských hrách v roce 1970. Určitě i uvedení do světové Síně slávy FIVB v roce 2014 v kategorii „leader“, jako uznání mé veškeré práce pro mezinárodní volejbal.
Volejbalisté ITVS Praha – vítězové 1. ročníku Akademického MR v roce 1957.
Účastníci mezinárodního školení trenérů FIVB v roce 1982 v Delaware (USA), lektor M. Ejem spolu s kolegy v přední řadě třetí zleva.
M. Ejem v dolní řadě první zleva jako vedoucí Mezinárodního školení trenérů FIVB v Jičíně v roce 1989. Mezi lektory stojí v dolní řadě zprava Zdeněk Valášek a Josef Jinoch.
M. Ejem v roli člena kontrolní jury FIVB při MS mužů v roce 1998 v Japonsku spolu s Jimem Colemanem, v té době nejvlivnější osobností volejbalu USA.
M. Ejem v horní řadě druhý zprava při Mezinárodním školení trenérů FIVB v roce 2007 v íránském Teheránu. Připomeňme, že v současnosti patří volejbalisté Íránu k nejlepším na světě.
Míla Ejem při uvádění do Volleyball Hall of Fame v kategorii „leader“. Slavnostní inaugurace se konala 18. 10. 2014 v kolébce volejbalu Holyoku (Massachussetts, USA), plaketu mu předával Douge Beal, trenér volejbalistů USA (a olympijských vítězů z OH 1984 v Los Angeles), v současnosti jeden z porotců a členů organizačního výboru Světové volejbalové síně slávy.