Muž mnoha profesí a zálib
Kryštof Harant byl typický
renesanční člověk: nebyl jen hudební skladatel, ale také politik, ekonom, vojevůdce,
cestovatel a spisovatel. Byl tělesně zdatný, získal dobré
vzdělání, byl inteligentní, vtipný a umělecky nadaný. Ve dvanácti letech se stěhoval do Innsbrucku a tam, na dvoře
arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, pak získával zkušenosti v té nejlepší škole mladých dvořanů.
Po otcově smrti se musel ujmout správy
rodinných statků, ale zároveň se účastnil protitureckého válečného tažení. Snad právě tehdy se probudily cestovatelské vášně a touha lépe poznat země, obývané
Turky. Na jaře 1598 tak v doprovodu svého švagra,
rytíře Heřmana Černína z
Chudenic, se přes Bavorsko, Tyroly, Itálii, Krétu a Kypr vydal na pouť do Svaté země. Historie jejich putování je dobře známá, protože o těchto cestách Kryštof Harant po návratu sepsal
cestopisy. Už tehdy byly velmi populární a dnes patří do zlatého fondu českého renesančního písemnictví.
Konec dobrodruha
Na kariéru hudebního skladatele došlo až v další fázi života Kryštofa Haranta, a sice když opustil
habsburské diplomatické služby a žil na
hradě Pecka, který získal druhým sňatkem. Založil
zámeckou kapelu a komponoval; z jeho tvorby se zachovala kompletní katolická mše
Missa Quinis Vocibus (Pětihlasá mše) a dvě motteta. Jedno z nich prý Kryštof Harant pod dojmem silného náboženského zážitku sepsal přímo v
Jeruzalémě.
Jenže pak přišel rok
1618, kdy Kryštof Harant přestoupil k víře podobojí a aktivně se
zapojil do stavovského povstání; velel dělostřelbě při obležení Vídně a na dvoře zimního krále
Fridricha Falckého působil jako královský dvorní a komorní soudní rada a
prezident České komory. To bohatě stačilo k tomu, aby byl roku 1621 přímo na Pecce zatčen a v soudním procesu společně s dalšími českými pány odsouzen ke ztrátě majetku i života.
Staroměstské divadlo smrti
Poprava se konala
21. června 1621 na
Staroměstském náměstí v Praze a jejím svědkem byl i Kryštofův dávný přítel a druh z cesty do Palestiny Heřman Černín, zde v roli staroměstského císařského hejtmana. Ten se totiž mezitím stal horlivým katolíkem a účastnil se bitvy na
Bílé hoře – samozřejmě na té správné straně.
A osud si hrál dál: zatímco tělo Kryštofa Haranta bylo
pohřbeno do kostelní hrobky na hradě Pecka, vdova
Anna Salomena Harantová se záhy provdala. Jejím mužem se nestal nikdo jiný než „převrhelec“ Heřman Černín – a aby toho nebylo málo, sama přestoupila ke katolictví a děti, které měly být podle přání
Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic vychovávány ve víře podobojí, svěřila do rukou
jezuitů.
Chudák pan Harant!