Josef Váchal (1884–1969) byl
mysticky založený člověk s vyhraněným a nenapodobitelným pohledem na svět i na výtvarnou práci. Paradoxně i jeho nejznámější díla, tedy například knihy
Šumava umírající a romantická,
Ďáblova zahrádka či Krvavý román, se dočkaly zaslouženého ocenění až v současné době.
Váchalova Šumava
Narodil se v Milavči, vesnici poblíž Domažlic, jako nemanželský syn Anny Váchalové a podučitele Josefa Šimona Aleše, bratrance slavného malíře Mikoláše Alše. S maminkou se záhy odstěhoval do Prahy, ovšem do rodného kraje a na Šumavu se občas vracel. Opakovaně
prošel pěšky celou Šumavu, pro grafická díla rád používal
papír z tiskárny v Prášilech, občas pobýval u faráře a básníka Františka Kašpara v Nicově u Plánice, z nedalekých Olšan u Nepomuku pocházela jeho žena Marie a do Milavče jezdil se svou pozdější družkou, autorkou četných dřevorytů Annou Mackovou.
Josef Váchal byl muž četných nadání, avšak vynikal zejména jako
dřevorytec,
grafik a
tvůrce krásných knih. Dával si záležet na každém kusu – například kniha Šumava umírající a romantická je výsledkem práce, která trvala tři roky. Váchal
osobně vytiskl a svázal jedenáct výtisků. Váchalovým dílem se inspirovalo
nakladatelství Paseka; to také nese lví podíl na záchraně nástěnných maleb Josefa Váchala
v Portmanově domě v Litomyšli.
Podivné muzeum v podivném domě
Litomyšlský rodák Josef Portman (1893–1968) byl učitel a
milovník umění, jehož koníčkem se stalo knihtiskařství. Sám vydal
celkem 312 knih, mnohé z nich v jediném výtisku, jiné v nákladu do třiceti exemplářů; těmi pak obdarovával své přátele. Není divu, že se právě
Váchal stal jedním z jeho idolů. Portman
obdivoval a sbíral jeho knihy a grafické listy, ba dokonce chtěl vytvořit malé muzeum.
Ti dva se postupně spřátelili;
v roce 1920 Portman
pozval Váchala do Litomyšle a navrhl, aby vyzdobil dvě místnosti jeho domu. Na stropech a stěnách dodnes můžete vidět výsledek čtyřleté Váchalovy práce na vlastní oči:
oslnivé dílo, plné fantastických motivů, barev a
pozoruhodných motivů, doplněné podobně umělecky laděným
vyřezávaným nábytkem. Co kousek, to originál.
O konci jednoho přátelství
Dům je dnes znám jako
Portmoneum a sídlí v něm
Váchalovo muzeum, přesně tak, jak si to Portman kdysi přál. Chybí dva podstatné detaily: svědectví, jak se v takovém domě Portmanovi bydlelo (obě místnosti prý běžně obýval; v jedné měl skladiště výtvarných děl, v druhé ložnici) a další skvělé momenty jejich spolupráce. Nedlouho poté se totiž
Váchal s Portmanem pohádali.
Příčinou bylo tak trochu Portmoneum, i když jiné než to litomyšlské: Váchal totiž
v Krvavém románu barvitě
popsal nejen Litomyšl, ale i
milovníka své tvorby, jenže toho čtenářům představil v
podobě škudlivého hraběte Portmona – a právě jeho dům nazval Portmoneum. Portmana se to dotklo a knihu odmítl zařadit do své sbírky. Možná coby pomstu, možná z prachobyčejného škudlilství pak v jednom díle
použil Váchalovy tiskařské štočky, aniž by přítele požádal o svolení – a tehdy se zase urazil Váchal. Tak či onak, přátelství byl konec. Zbylo po něm jen Pormoneum, originální malířovo
muzeum plné tajemných maleb: krajinek,
ďáblů,
skřetů, duchů,
smrtek a mystických motivů.