Výlet za příběhem lásky Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty aneb poprava ozdoby českého rytířstva

Události každopádně nabraly rychlý spád; svědkem jejich lásky se stal hrad Svojanov, a zřejmě právě tam se v roce 1281 narodil i syn Jan. Jeho rodiče se ovšem vzali až po čtyřech letech v Praze, ve stejném roce, kdy se Kunhutin manželský syn Václav II. oženil s Gutou Habsburskou. Okouzlující a nesmírně schopný Záviš byl v té době na vrcholu moci; nezískal si jen srdce matky, ale i mladičkého krále. Zatímco jedni mu vyčítají, že ve svých rukou soustředil vládu v Českém království a k řízení zemských záležitostí přizval své příbuzné nebo přátele, druzí jej chválí: choval se opravdu jako Václavův druhý otec a v zemi zmítané sváry a plundrované cizími vojsky se mu podařilo upevnit královskou moc. Jenže pár měsíců po svatbě Kunhuta zemřela a šťastným dnům byl konec.
 

Možná to nemuselo dopadnout tak špatně, kdyby se Záviš záhy nezačal poohlížet po nové nevěstě – a to po stejně urozené jako byla Kunhuta. Tahle se jmenovala Alžběta a byla sestrou uherského krále. Svatba se konala na hradě Budíně nad Dunajem a oslavy se pořádně protáhly – Záviš si zkrátka užíval s temperamentní novomanželkou a domů nespěchal. Tak si vlastní vinou přivodil pád, protože jeho nepřátelé a odpůrci měli spoustu času a využili ho beze zbytku. Tak Záviš uvízl v kolotoči intrik a spiknutí, na jehož konci byl zajat jako ten, kdo chystá léčku na českého krále a chystá se sám zmocnit trůnu.

Zajatého Vítkovce pak táhli po všech někdejších královských hradech, které si páni z Růže v průběhu Závišova místokralování zabrali. Před každým vyžádali jeho vydání, a pokud se tak nestane, bude Záviš sťat. Působivá hrozba zabrala a Vítkovci vydávali jeden hrad za druhým – až na Hlubokou. Prý Závišův mladší bratr Vítek výhrůžce nevěřil, prý na něj sám Záviš volal, aby hrad nevydával, že raději zemře. Každopádně na pravém břehu Vltavy, jen kousek od dnešního novogotického zámku Hluboká dodnes najdete Pokutní louku a na ní pomník z hrubých balvanů připomínající, že tady někde přišel 24. srpna 1290 Záviš z Falkenštejna o hlavu. Ovšem krvavou trávu, která tu doposud roste podle básníka Adolfa Hejduka, tu nenajdete. Pomník nechal postavit majitel hlubockého panství kníže Adolf Josef Schwarzenberg teprve v roce 1895 a skutečné místo, kde padla k zemi hlava hrdého Falkenštejna, vlastně neznáme.