Ferdinand Bučina a Tomáš Rasl – Dědictví obrazu

Na první pohled nesourodé srovnání dvou dosti vzdálených epoch fotografie v rámci této výstavy je ospravedlněno úzkým propojením rodovým. Dědeček Ferdinand Bučina přivedl svého vnuka Tomáše Rasla v jeho jinošských letech k fotografii. Ten pak pečlivě a s láskou dědečkův fotografický archiv posmrtně uspořádal (s pomocí Jana Freiberga a Kateřiny Aydin), mnohokrát vystavil a také shrnul výpravnou monografií. Jejich první společná výstava na vranovském zámku v roce 2017 pojednávala o proměnách krajiny, ta současná chebská se zabývá čímsi, co můžeme pracovně nazvat „obrazovou genetikou“.

Vzniká tu tak ojedinělá možnost vidět na časové ose dva příbuzné pohledy, které přitom od sebe dělí dlouhé desítky dekád sociálního, politického i technologického vývoje. Zatímco pro Bučinu byl Rolleiflex horkou technickou novinkou, pro Rasla je klasická fotografie naopak únikem od digitální současnosti k dávné romantice. A zatímco Bučina zachycoval na Horňácku tehdy postupně mizející stopy tradičního venkovského života, Rasl brázdí a fotografuje takřka celý svět právě proto, aby pochopil svoje vlastní místo v něm.

V Bučinových fotografiích můžeme nalézt kouzelnou etnografickou manýru (známou kupříkladu od Karla Plicky), ale také obrazovou ladnost a pitoresknost, jakou si lačně žádaly obrazové časopisy třicátých a čtyřicátých let 20. století. Naopak Rasl vnímá krajinu i zátiší jako konfiguraci prvků, jako subjektivně a intimně vnímaný prostor. Tam, kde Bučina ještě stihl vidět samotnou práci a píli, nachází Rasl melancholické, absurdní i existenciální konstelace. Místo povozu s kravkami stojí na poli obří kvádr sena.

Dvojvýstavu symbolicky uzavírá a propojuje několik fotografií z Islandu a Skandinávie, které Tomáš Rasl pořídil aparátem Rolleiflex, jímž Bučina fotografoval v roce 1936 na Podkarpatské Rusi. Téměř devět dekád časového rozpětí nám ukazuje, jak se ono dědictví obrazu proměňuje v čase, a přitom je stále poháněno toutéž touhou a úžasem.

Pavel Vančát, kurátor výstavy

Ferdinand Bučina (*1909 – †1994) byl český fotograf, kameraman a fotoreportér.  K přírodě a krajinné fotografii jej přivedlo skautské hnutí, po nedokončených studiích práv začal v druhé půli 30. let dokumentovat Podkarpatskou Rus. V letech 1940–1944 byl v učení u firmy Illek a Paul v Praze. Spolupracoval s časopisy, natáčel filmové reportáže a později se věnoval fotografii tradičního venkovského života, zejména na Horňácku a v Javorníku. Po válce publikoval knihy o přírodě, Praze i historických památkách. Známý je zejména svými dokumentárními snímky života a lidových tradic ve vesnici Javorník v Bílých Karpatech.

Tomáš Rasl (*1975) je fotograf, jehož tématem je na jedné straně krajina, kterou zachycuje s citem poutníka a pozorovatele, na druhé straně konceptuální zátiší, ovlivněné studiem na pražské FAMU. Pracuje na dlouhodobých sériích, jako je „Remízek“ či „Místa hrdá a pustá“. Věnuje se také autorské adjustaci, tiskne na dřevěné desky, používá tradiční fotografické techniky i experimentální přístupy. V současné době vyučuje praktickou fotografii na pražské „Hellichovce“. Od roku 2002 byl nejmladším členem skupiny Český dřevák (Helbich, Kuklík, Reich, Beneš, Prokůpek), pracující s velkoformátovou analogovou fotografií. Tomáš Rasl je vnukem Ferdinanda Bučiny.

„Moje nejzazší vzpomínka na fotografování je žlutě rozkvetlá louka u Ostrovce v jižních Čechách, kde děda fotografoval blatouchy sám sobě pro radost. Sotva se otočil, zašlápl jsem mu brýle do bahna. Bral mě přes všechny nehody s sebou všude, kde mohl. Trávil jsem s ním v dětství šťastné chvíle. Jsem mu vděčný za to, že mě učil pozorovat nejen přírodu, ale i svět vzhůru nohama na matnici fotografického aparátu.“
Vernisáž: 21. března 2025 od 18:00

Výstava potrvá do 9. května 2025