Concerto Aventino.
17. 9. 2021 | 19:00
29. Haydnovy hudební slavnosti
ITALSKÁ HUDEBNÍ CONSERVATORIA
ENSEMBLE 18+
Marie Fajtová – soprán
Koncert se koná pod záštitou Italského kulturního institutu v Praze
Program:
Alessandro Scarlatti / 1660–1725
Sonata a quattro in F
Allegro – Largo – Allegro
Leonardo Vinci / ca.1690–1730
Sinfonia
z oratoria Maria dolorata
Allegro – Largo – Minuet
Giovanni Bononcini / 1670–1747
Overtura k opeře Griselda
Presto – Adagio e piano – Alegro
Giovanni Bononcini
Per la gloria
árie z opery Astarto
Nicola Antonio Porpora / 1686–1768
Sinfonia da camera in G, Op. 2 No.1
Adagio – Allegro – Aria I – Aria II
Leonardo Leo / 1694-1744
Maestoso a Fuga: Forte e spiccato z koncertu pro čtvery housle a basso continuo
Giovanni Battista Pergolesi / 1710-1736
Vidit suum dulcem natum
árie ze Stabat mater
Niccolò Piccinni / 1728–1800
Sinfonia z komické opery La schiava
Allegro con spirito – Andante – Allegro
Niccolò Piccinni
Che tortora io sono
árie z komické opery La schiava
Program koncertu představuje jakousi hudební mozaiku z období „zlatého věku“ neapolských hudebních škol, z nichž si brala až do 19. století příklad celá Evropa. Italské město Neapol dodnes vnímáme jako symbol hudebního vzdělání s tradicí od dob barokních. V 16. století zde vznikly první hudební konzervatoře v Evropě. Méně rozšířená je ve všeobecném povědomí informace, že označení „konzervatoř“ má etymologický původ v italském pojmu „conservare“ (zachovat, ochránit) v tomto případě malé děti. V Neapoli byly založeny celkem čtyři sirotčince s označením Conservatorio. Zajímavostí je, že do nich byly přijímány děti až od 7 let věku, morové rány totiž měly za následek nedostatek žen, které by o menší děti mohly pečovat. Hudba byla zásadní součástí vzdělání a na místa učitelů byli angažování prestižní hudebníci. K místnímu koloritu patřila i výchova kastrátů. Z takzvané „neapolské školy“ a jejích metod se učila celá Evropa a slovo konzervatoř se stalo synonymem pro označení specializovaných hudebních ústavů. V dramaturgii zahrnující díla autorů několika generací neapolských skladatelů vyniknou všechny její charakteristické rysy – bel canto, květnaté a náročné koloratury ve zpěvních partech, melodika a virtuozita, která se zrcadlí i v partech skladeb instrumentálních.
Sopranistka Marie Fajtová, sólistka Opery Národního divadla v Praze, vystudovala
na Pražské konzervatoři hru na klavír (1992–1998) a poté operní zpěv u Jiřího Kotouče
(1998–2003). V současnosti se zdokonaluje rovněž u americké sopranistky Nancy
Henninger. V roce 2004 se stala finalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína
Dvořáka, kde obdržela cenu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V roce 2008
získala hlavní cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Barbary Hendricks ve Štrasburku.
V sezoně 2005/2006 byla členkou Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde ztvárnila Norinu (Donizetti:
Don Pasquale) a Fiordiligi (V. A. Mozart: Così fan tutte). Od sezony 2006/2007
je sólistkou Opery Národního divadla v Praze. Zde do svého repertoáru přidala další
velké role, jako jsou Mozartova Donna Elvíra a Donna Anna (Don Giovanni), Zuzanka
a Hraběnka (Figarova svatba), Pamina (Kouzelná flétna) a Arminda (La finta giardiniera)
nebo Violetta (Verdi: La traviata), Frasquita (Bizet: Carmen), Armida (G. F. Händel:
Rinaldo), Adina (G. Donizetti: Nápoj lásky), Antonia (Offenbach: Hoffmannovy povídky),
Penelope (B. Britten: Gloriana), Eurydika (W. Gluck: Orfeus a Eurydika), Karolina
(B. Smetana: Dvě vdovy) či Belliniho Norma. V letech 2007–2011 vystoupila ve Státní
opeře Praha (Violetta).
S inscenací Opery Národního divadla Rinaldo úspěšně hostovala ve francouzském
Caen, Rennes, v Lucemburku a v L’Opéra Royal de Versailles. Jako Mozartova Donna
Anna účinkovala na podzim 2015 v Teatro Verdi v Terstu.
Významnou součást jejího uměleckého působení tvoří barokní hudba, především
ve spolupráci se soubory Capella Regia Praha, Collegium Marianum, Collegium 1704
a Camerata Nova. V roce 2006 vytvořila titulní roli v Händelově Alcině pro festival ve
Valticích a na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov zpívala Serpinu v La
serva padrona. Vystoupila také jako Angelica (A. Vivaldi: Orlando furioso) a Agenore
(G. Bononcini: Astarto) a na MHF Pražské jaro 2004 se představila jako Primislao v barokním
pasticciu Praga nascente da Libussa e Primislao.
Komorní klasicistní orchestr Ensemble 18+ se specializuje na poučenou, ale neortodoxní
interpretaci hudby „nejen“ 18. století, jak vyplývá z jeho názvu. V uplynulých
sezónách soubor zrealizoval několik vlastních koncertních řad zaměřených žánrově
na hudbu přelomu pozdního baroka a klasicismu až po raně romantické autory,
ale v jeho portfoliu nechybí ani hudba mladších období. V komorních dramaturgiích
prováděných bez dirigenta v tomto směru spolupracuje s předními českými sólisty,
mezi něž patří hobojista Vilém Veverka, harfistka Kateřina Englichová, houslisté Ivan
Ženatý, Roman Patočka a Bohuslav Matoušek, klavírista Karel Košárek, klarinetista
Milan Řeřicha a další.
Ensemble 18+ vznikl v roce 2009 z okruhu mladých hudebníků se zájmem o interpretaci
hudby starších období. Hlavní myšlenkou bylo aplikovat principy poučené interpretace
staré hudby při hře na moderní nástroje. Jelikož se většina stálých členů
hře na kopie historických nástrojů a tzv. staré hudbě věnuje profesionálně, vzniká
originální styl, kterým je autentická barokní a klasicistní artikulace s využitím dobových
smyčců v kombinaci s modernějšími nástroji. Výsledným efektem je plný zvuk
klasicistního orchestru při malém obsazení, přesvědčivý i v rozsáhlejších prostorách,
kde by komorní zvuk barokních houslí byl v nevýhodě. Stálý základ orchestru tvoří
deset smyčcových nástrojů s cembalem, dle potřeby doplněných dechovými nástroji.
Orchestr pracuje v ustáleném složení v čele s koncertní mistryní Magdalenou Malou.
Obsazení odpovídá orchestru Jiřího Antonína Bendy na dvoře vévody Friedricha v německé
Gotě v roce 1772. Tato kombinace opět reflektuje název i repertoár orchestru
- převážně méně hraná hudba z období mezi lety 1750-1800, většinou české provenience
a často v novodobých premiérách. Jakkoliv se orchestr specializuje především na
hudbu starších období, zajímavé prostory či zadání pořadatelů jsou inspirující k vytváření
nadčasových dramaturgií, které propojují časy minulé s moderním světem.