Před věčností

Do jeho života, tak jako do života mnohých zasáhly okolnosti, které jej předurčily pro lékařskou dráhu psychiatra, kterou pilně vykonával až do svého odchodu do důchodu. Převážnou část svého profesního života spojil s Psychiatrickou léčebnou v Kroměříži, kde dlouhé roky působil jako primář. Zároveň však nepřestal tvořit a také podporoval umělecký život za zdmi léčebny.

Miroslav Koupil na začátku 70. let absolvoval Školu výtvarného myšlení u profesora Igora Zhoře, který byl z ideologických důvodů vyhozen z Pedagogické fakulty v Brně a následně založil tento „kroužek“ v rámci ROH oděvního průmyslu v Prostějově. Během výuky, která se účastníky snažila vést k tomu, aby u svých konceptů a myšlenek setrvali delší čas, tak vzniká první drátěná socha, tedy spíše její část – nohy, které „vyrostou“ z bot a také se svým způsobem osvobodí z konceptu původního zadání. Následují kresby drátěných postav, u nichž je patrný vývoj od razantní, silné a impulzivní kresby a expresivním gestům k subtilnějším liniím a meditativním polohám, které se více blíží kresebnému a sochařskému projevu následujících let. V budoucím období tak tvoří sedící, stojící i jezdecké sochy z drátu, kovového odpadního materiálu a dalších komponentů. Jde v podstatě o prostorové kresby, v jejichž formě zaujímá velký význam prázdnota, nevyplněný prázdný prostor. Jde ve svém smyslu o vyjádření nekonečnosti, prázdnoty prostoru, který je ohraničený a dostává tvar jen rozlišením svých hranic. U jedné ze sedících figur později dochází až k rozpití kontur a odhmotnění. Dráty, které tvoří kontury, začínají prolínat do okolního prostoru. V námětech se objevují biblické figury a náboženské náměty, které později naprosto převládnou v autorově malbě. Každá z nich vystihuje aspekt lidské podstaty a jiným způsobem hovoří o podstatě člověka. Umělce více než cokoli jiného zajímá duše, když dříve maloval krajiny, pak to vždy byly krajiny duchovní. Ve svém postoji se nachází v opozici proti vyprázněnému obsahu a koncepční hře, se kterou přichází mnoho dnešních umělců. Miroslav Koupil zastává názor, že sdělení je podstatou a autor pro něj musí najít adekvátní formu. V jeho očích “Čím větší umělec, tím přesnější a nuncovanější forma.” Drátěné plastiky jsou explicitní syntézou napětí mezi materiálním a duchovním. Dráty trčící do prostoru vypovídají o existenci nehmotné idee lidského těla, která je doplněna myslí diváka do prostoru mezi dráty. V díle se zrcadlí odžitá moudrost a nadhled nad lidskou existencí. Autor beze všech kalkulů čerpá ze své životní zkušenosti, která se přirozeně prolíná se zkušeností lékaře, psychiatra, jenž ve své celoživotní práci nahlédl do životních příběhů a myšlenek mnoha lidí a prožil zkušenost a poznání lidského osamění, těžkostí i potenciálu. Je také patrné, že sochařské práce vytvořila mysl a ruce umělce s hlubokou zkušeností víry, která neulpívá na nepodstatných okolnostech, ale zaměřuje se na podstatu života, lidské duše a hovoří o hloubce prožívání.