Výstava obrazů Valentina Horby a Josefa Duspivy

Jihočeský malíř Valentin Horba se na hrad Švihov pravidelně vrací. Většinou s novou várkou obrazů. Tentokrát přizval svého kolegu Josefa Duspivu a o prostor výstavního sálu se oba autoři podělí. Valentin Horba nazval svou část výstavy Vyznání, Josef Duspiva přidává Souznění. Obrazy Josefa Duspivy budou ještě doplněny slovem novináře Petra Škotka.

Valentin Horba: Vyznání

„Je to mé vyznání k jihočeské krajině, kterou obdivuji, miluji a maluji. Je to mé vyznání k této zemi, ve které jsem se narodil a doufám, že jednou i spočinu. Jak rád říkám, když pámbů začínal, tak u nás. Tady se to naučil v malém (co je malé, je milé) a pak šel dělat velký svět. Je to mé vyznání k životu. Protože jak říká pan Werich: ‚Jedinou věc, kterou máme doživotně je život . Jeho třeba žít. Ono se s ním nic jiného dělat nedá.‛ Já se snažím tyto slova naplňovat. Je to mé vyznání radosti, že jsem dostal možnost zasvětit svůj život práci, která mne naplňuje a která mne baví. To je mé vyznání.“

Valentin Horba Josef Duspiva a Petr Škotko: Souznění – slova a obrazy

Josef Duspiva patří rozhodně mezi malíře, jehož tvorba stojí za pozornost. Už jen proto, že nelze tak přesně zařadit jeho styl mezi ty, které běžně vídáme. „Maluji věci kolem sebe tak, jak je vidím a vnímám. Osobně tomu říkám posunutá realita. Jsem samouk a malování je mojí vášní,“ říká skromně muž, který má za sebou už mnoho výstav. Ti, kteří je navštívili, si odnášejí celou náruč pocitů, mezi kterými nechybí údiv či ohromení. Za zmínku ale stojí nejen náměty jako takové. Vše podtrhuje volba barev, tónů a stínů, které mohou na první pohled působit melancholicky až depresivně. Ale při hlubším zkoumání tyto pocity zmizí. Pepíček, jak mu přátelé říkají, prostě dokáže v lidských duších svými obrazy vyvolat pocit radosti a víry v život.

Petr Škotko je regionálním novinářem, reportérem a fotografem už bezmála tři desítky let. K novinám ho přivedla náhoda v roce 1996 a tato náhoda se stala jeho životním osudem. Postupem času se propracoval k těm novinářům, kteří se snaží pochopit, že žádný člověk na světě není kopie. Že každý má svůj vlastní příběh plný radostí a trápení, který je nutné ctít a respektovat. V průběhu let mu ale tohle přestalo stačit a začal tvořit své vlastní příběhy. Nejprve formou citací, později básní. „To je přece jen trochu silné slovo. Nepovažuji se za básníka a ani si nemyslím, že to, co si na této výstavě přečtete, by bylo vhodné nazývat verši. Spíše je to vyjádření mých pocitů poněkud nezvyklým způsobem.“

První výstava obou autorů s názvem Souznění se uskutečnila loni v létě v černé kuchyni strakonického hradu. Je spojením dvou lidí v přesném slova smyslu. Posuďte sami, zda se jim toto Souznění podařilo.