Nejrozsáhlejší, k jihu vystavené luční enklávy jsou vysunuty na svazích krkonošských rozsoch, spadajících příkře do podhůří. Ve středních Krkonoších mezi ně patří především louky a pastviny Bönischových Bud na svahu Jeleního vrchu nad Černým Dolem.
Jak je známo, většina krkonošských bud a jejich skupin se nazývá podle jejich zakladatele, nájemce nebo majitele. Tak tomu bylo i v případě
Bönischových Bud – Bönischbauden. Poněvadž vlastní jméno Bönisch snad vzniklo ze slovanského Beneš,
vyskytují se již v prvních českých publikacích o Krkonoších z druhé poloviny 19. století také názvy Benešovy Boudy, Benešova hora (dnes Jelení hora). Neujaly se však a již od roku 1934 české názvosloví zná jen Bönischovy Boudy i Bönischovu boudu. Dnes se občas setkáváme se slangovým výrazem
Benýšky.
Zakladatelé bud, kteří jim dali jméno, nepřišli jako většina německých osídlenců z alpské oblasti, ale
ze severu, ze sousedního Slezska.
Postupně tu vzniklo a ještě v první polovině 20. století hospodařilo
jedenáct bud, z nichž se do současnosti dochovalo šest. Tři dnes již neexistující boudy stály v dolní části enklávy, z větší části již zarostlé lesem, dvě z nich
v místě dnešní přezimovací obůrky pro zvěř. Přezimuje v ní průměrně asi 40 jelenů a laní. K Bönischovým boudám se počítala také bouda, na některých starších mapách popsaná jako Bönischova bouda. Poněvadž v ní bydlel a hospodařil Kasper, říkalo se jí
Kasperhaus – Kasperův dům. V roce 1924 vyhořela a nebyla již postavena. K její dramatické historii se ještě vrátíme.
Příčinou vzniku Bönischových, ale i dalších okolních bud a jejich rozkvětu byl pravděpodobně
zánik dolování v Černém Dole během třicetileté války. Havíři ztratili práci a byli nuceni nalézt si nový způsob obživy v okolí, nebo odejít. Jedním z řešení bylo
hospodaření v horách. V příznivé nadmořské výšce kolem 850 m n. m. na jižním svahu Jelení hory, chráněném před severními větry,
osadníci postupně vykáceli a vyklučili les. Vznikly rozsáhlé plochy pastvin a poměrně úrodných luk s řadou pramenišť. Každá z bud měla vlastní pramen nebo studánku. Obyvatelé
chovali dobytek, živili se budním hospodářstvím a získanou půdu postupně zúrodňovali, především vysbíráním kamení.
Přepadení, vraždy, požár
K boudám
nevedla z údolí žádná lepší vozová cesta, a tak všechno potřebné vynášeli budaři na zádech v batozích nebo krosnách a v zimě převáželi na
saních rohačkách. Jejich těžký a náročný, ale klidný život při celkem prosperujícím budním hospodářství přerušila
loupežná přepadení. Z roku
1729 je historicky dokonale doloženo a dokumentováno
přepadení boudy Tobiáše Bönische. Uplynulo téměř přesně dvě stě let a zločin se vrátil v hrůzné podobě na již výše zmíněnou,
osamocenou Kasperovu boudu. Jednoho lednového dne roku
1923 se tu brzo ráno zastavil hajný Müller, aby majiteli domu Konstantinu Kasperovi předal výplatu za jeho práci v lese. Odhalil hrůzný zločin.
Na zemi ve světnici leželi v krvi mrtví manželé a jejich dvouletá dcera. Přežil malý šestidenní kojenec v postýlce a starší syn, který byl právě mimo domov. Zločin byl pravděpodobně
dílem
muže, který večer boudu navštívil, pokusil se mladou fešnou hospodyni znásilnit, při čemž došlo ke rvačce. Vrah dopaden nebyl a mezi lidmi kolovaly dohady, že jím byl
jeden z financů, na trase jejichž pochůzky bouda stála a kteří rádi vyhledávali pohostinství a společnost pěkné hospodyně, jejíž hrbatý muž byl zaměstnán prací v lese.
Bouda zakrátko v roce 1924 vyhořela. Jak se říkalo, aby byly zameteny stopy. Místo tragédie se dodnes nazývá Kašperka nebo Kašparka. Život v boudách běžel dál ve starých kolejích a ani po vzniku samostatného státu se výrazněji nezměnil.
Dnešní Černodolská bouda se již na začátku 20. století zaměřila při zemědělském hospodaření i na
poskytování skromného pohostinství. Výrazné, ale tragické změny přinesl
podzim roku 1938. Splnilo se přání většiny německých obyvatel Krkonoš, státní hranice se posunuly násilně dolů, až do jižního podhůří, a oni
se stali občany Třetí říše. Počáteční euforii následovalo po prvních zprávách o padlých na frontě vystřízlivění.
Sedm mužů z desíti Bönischových Bud padlo za novou vlast. Po obnově Československé republiky v roce 1945 došlo k zásadním politickým i hospodářským změnám, trvale měnícím život celých hor. Vše proběhlo i na Bönischových Boudách podle stejného scénáře:
obyvatelé německé národnosti byli odsunuti a vystřídali je noví kolonisté. Půda, boudy i les byly zestátněny.
Böhnischovy boudy dnes
Ani dnes sedm chalup rozhozených ve svahu na dohled od sebe neprošlo – až na jednu, na první pohled velkými stavebními úpravami.
Enkláva patří od poválečných dob převážně sezonním obyvatelům a ti dnešní jsou často druhou generací těch, kteří dali chalupám jméno (Wagnerka, Müllerka). Jedině na
Turnovce hlásí muškáty v oknech, že se tady bydlí trvale a
chata Viktorka poskytuje ubytování turistům.
Böhnischovy louky, u horní stanice lanovky Saxner v Černém Dole,
patří vůbec k nejkrásnějším loukám v celých Krkonoších. Na konci léta si sem lanovkou (z Černého Dolu) můžete zajet i na ostružiny.