Hora Svatého Šebestiána je obcí s bohatou a pohnutou historií. Leží severozápadně od Chomutova a rozkládá se v horské oblasti Krušných hor nedaleko státní hranice s Německem. V současnosti je i přes své drsné klimatické poměry vyhledávaným rekreačním střediskem.
Obec se nachází v nadmořské výšce
843 metrů. Na území žije 260 stálých obyvatel. Mezi nejzajímavější památky patří
sloup se sochou Dobrého pastýře a místní radnice. Obec je oblíbeným
východiskem pro turisty a cykloturisty, kteří odtud mohou putovat
Bezručovým údolím, okolo potoka Kamenice, k
Novodomským rašeliništím, ale i na druhou stranu směrem k Sasku, na Skleněný vrch, do Nové Vsi či na Křimov.
Hora svatého Šebestiána se rozkládá v údolí mezi dvěma vrcholky – západním směrem je to
Novoveský vrch (885 m.n.m.) a východním směrem
Menhartický vrch (848 m.n.m.). Městečkem protéká říčka Chomutovka. Severním a západním směrem se v lesích nacházejí četná
rašeliniště.
Hornická historie obce – od prvních zmínek k císařským výsadám
Nejstarší dochovaná přímá písemná zpráva o
Hoře Svatého Šebestiána tedy pochází z roku 1558 resp. 1560. V urbáři chomutovského panství je uvedena pod názvem "Sant Sebastiansberg". V urbáři z roku 1563 je Hora Sv. Šebestiána označována jako městečko s 232 usedlými obyvateli. Díky své
výhodné poloze u obchodní cesty a rychlému rozvoji rudného hornictví městečko v těchto letech zažívalo velký rozmach, vrchnost ve snaze získat další obyvatele navíc v letech 1561 - 1571
nově příchozí osadníky osvobodila od všech poplatků a dávek.
V roce 1563 udělil český král a římský císař
Ferdinand I. Hoře Sv. Šebestiána
řadu výsad a svobod, mezi nimi byly např. právo vybírat clo, právo pořádat dva výroční trhy a městečko také obdrželo městský znak. Roku 1597
císař Rudolf II. vydal obsáhlý horní řád s řadou výsad, které měly dopomoci k dalšímu rozvoji horních měst v severozápadním Krušnohoří. Mezi jím
vydanými privilegii pro Horu Svatého Šebestiána totiž bylo i dědičné právo a
osobní svoboda pro všechny, kteří se zde usadí a budou pracovat v dolech, čímž se z poddaných stávali svobodní lidé, dále byli zdejší horníci
osvobozeni od robot, poplatků, dávek a dokonce i služby ve vojsku.
Po vydání horního řádu Hora Sv. Šebestiána zažívala nový rozmach. Počet obyvatel rychle stoupal, doly obnovily těžbu a začala se zde
rozvíjet i další řemesla – např. dřevařství či
uhlířství, výrobou
dřevěného uhlí vzniklá pastviště umožnila také rozvoj
dobytkářství.
Vstupní brána do Čech pro četná vojska
Poloha města v blízkosti německé hranice jeho obyvatelům sice skýtala řadu výhod, v době války však toto strategické místo obzvláště strádalo průchody různých armád. Hora Svatého Šebestiána při tom byla opakovaně pleněna, nejhorší byl
vpád pruského sboru generála Kleista v červenci roku
1762, kdy bylo město kromě vydrancování také zapáleno. Na začátku 19. století obec postihly napoleonské války – roku
1809 sem vtrhlo
nepřátelské saské a vestfálské vojsko (součást Napoleonovy armády), které lidem sebralo všechen majetek, v roce 1813 se tudy stahovaly vlastní armády (tj.
rakouské, ruské a pruské sbory) a
po bitvě u Lipska kolem města ležela celá
dělostřelecká záloha. Kromě toho byli po zdejší silnici dopravováni všichni ranění, nemocní a rekonvalescenti z bitev a byl tu veden i celý
zajatý francouzský sbor o 18 000 mužích.
Po válce zubožené obyvatelstvo postihla ještě velká nepřízeň počasí, která zapříčinila
dlouhodobou neúrodu a obrovskou drahotu (a tedy i bídu). Z roku 1836 se zachovala zmínka, podle které byly v zimě domy na pravé straně silnice
zasněženy tak, že jim bylo možné shora nahlížet do komínů. Poslední rány městu zasadil
požár z roku 1854, při kterém lehla popelem většina domů. Obrat k lepšímu začal až okol roku 1870, kdy tehdejší rychlé zprůmyslnění
krušnohorského podhůří na české i německé straně způsobilo obrat nepříznivých událostí a město se stalo střediskem
obchodu vepřovým dobytkem a drůbeží, který směřoval do Saska. Na tomto obchodu se podíleli prakticky všichni zdejší obyvatelé, v některých domech se také podomácku vyráběly
bordury a ozdoby ženských šatů, někde se paličkovaly i
krajky.
Těžba rašeliny a košíkářství
Na konci 19. století se v Hoře Svatého Šebestiána objevily další dva zdroje příjmů, které se pro město v následujících desetiletích staly typickými. V roce 1891 tu bylo zřízeno společenstvo k
těžbě a zpracování rašeliny a v roce 1902 byla ve městě otevřena i
košíkářská škola. Košíkářství se zde udrželo až do konce druhé světové války, těžba rašeliny probíhá ještě dnes. Po vyhlášení 1. světové války narukovalo mnoho zdejších mužů, kterých se nevrátila 1/5. Konec války lidem však ještě nepřinesl kýženou úlevu. Všeobecná bída přetrvávala, zvláště pak v horských oblastech. Řada obyvatel se tehdy dala na
pašování, které přinášelo slušné zisky.
II. světová válka Horu Sv. Šebestiána proměnila
V druhé polovině 30. let 20. století začalo mezi Československem a Německem růst napětí. Po Mnichovské dohodě se
Hora Sv. Šebestiána stala
součástí Třetí říše. Občané německé národnosti, kteří tehdy tvořili velkou část zdejší obyvatelstva, byli navíc povoláváni do nacistické armády, 110 zdejších vojáků ve válce zahynulo. Během války ve městě znovu stoupl počet obyvatel, mimo jiné sem byli evakuováni i obyvatelé bombardováním ohrožených měst.
V květnu
1945 válka konečně skončila. Po ní následoval
odsun Německého obyvatelstva, kterým podstatně poklesl počet obyvatel v obci. Podle údaje z roku 1951 zde žilo jen 181 lidí. Po odsunu proběhlo dosídlení obce, značnou část nově příchozích obyvatel tvořili
reemigranti české a slovenské národnosti zejména z Rumunska. Po krátkém období národních správ usedlostí a živností našla většina obyvatel zaměstnání na
státním statku při těžbě rašeliny a dřeva. V obci byl útvar finanční stráže, který v roce 1952 vystřídala jednotka Pohraniční stráže. Někteří příslušníci této jednotky se v Hoře Svatého Šebestiána po skončení činné služby usídlili natrvalo.