Památky
Laichterův dům v Dobrušce
Další turisticky atraktivní místa přístupná pro vozíčkáře, nevidomé nebo neslyšící turisty naleznete na stránce: Bezbariérová místa.
Zděný přízemní městský domek s dvouosým průčelím dokládá stylovou polohu lidového klasicismu. V 70. letech byla v Laichterově domě instalována expozice tvorby malířky Věry Jičínské-Laichterové, která zde trávila s rodinou letní měsíce od roku 1931 do své smrti. V současnosti objekt není přístupný.
Rodina Laichterova přišla do Dobrušky z Říček v Orlických horách, jejich prapředek Kašpar Leichter (1706–1780) byl pravděpodobně německého původu a usadil se zde jako obuvník (švec). V gruntovních knihách je Kašpar „Leychter“ jmenován roku 1743, kdy pojal za manželku Helenu, dceru Václava Řeháka a přestěhovali se do jeho domu čp. 360 do Dobrušky. Postupně se Leichterovi synové zavedli v řemesle truhlářském, později pekařském, a stali se jednou z vážených dobrušských měšťanských rodin a začali se psát poněkud počeštěně s „a“ (Laichter). V roce 1865 se Kašparův pravnuk František Laichter (1828–1897) stal starostou města a tuto funkci zastával po dvě desetiletí až do roku 1886. Byl to mimo jiné jeden z hlavních hrdinů románu Sychrova éra z maloměstského (dobrušského) života, jehož autorem nebyl nikdo jiný, než vlastní syn, spisovatel a nakladatel Josef Laichter (1864–1949). Autorovi se zde podařilo vylíčit proměny maloměstské společnosti v období převratných vlivů průmyslové revoluce, v níž se osudy jednotlivců úzce prolínají se sociálními a politickými konflikty, zejména mezi tehdejšími představiteli politické scény, starostou Františkem Laichterem a budoucím pokrokovým Josefem Archlebem. V rodině byl kladen velký důraz na vzdělání, kterého se dostalo všem dětem, byť v rozdílné míře. Z dobrušské větve Laichterovy rodiny vzešly další osobnosti, které se trvale zapsaly do českých kulturních dějin. Byl to především Josefův bratr nakladatel Jan Laichter (1858–1946) (viz dále) a jeho synové Jan, František, rovněž nakladatel, a Prokop, malíř a spisovatel. V českém kulturním životě našly své místo také první žena Prokopa Laichtera, spisovatelka (pohádkářka) Anuše Laichterová-Koubová, a samozřejmě jeho druhá žena Věra Jičínská.
Věra Jičínská (3. července 1898 – 27. března 1961) je nesmazatelně spojena s Dobruškou nejen rodinným svazkem, ale také svým dílem. V Dobrušce často tvořila a město se vyskytuje jako jeden z nejčastějších krajinných motivů její tvorby ve 40. letech 20. století.
Věra Jičínská byla obdivuhodnou ženou, milující a vzornou dcerou, pilnou studentkou, avšak její touhy se ne vždy shodovaly s představami rodičů o její budoucnosti. Vzpomeňme, že se narodila v roce 1898, tedy v době, kdy byla hluboce pod kůži žen aplikována představa, že se musí zejména dobře vdát. Věra Jičínská se ale rozhodla stát malířkou a věnovala tomu úsilí, které provázelo mnoho vzestupů, a ještě více pádů. Dlouhou dobu hledala sama sebe. Jako velmi mladá přijela do Paříže, kolébky evropského umění, která nabízela (na rozdíl od prvorepublikové opatrnosti českých končin) nové impulsy. Měla cit a velkou intelektuální zralost, přesto se stále ocitala pod velmi silným vlivem svých učitelů. Nakonec však bylo hledání vlastní cesty v Paříži nad její síly a pomyslně je ukončuje láska. V tu chvíli je vysvobozením. Plachá dívka se během pařížského pobytu vyvíjí ve zralou ženu, vdává se a s touhou po vybudování klidného domova se vrací do vlasti.
V počátcích charakterizují tvorbu Věry Jičínské olejomalby na plátně, které často skicovala pastelem. Nejpřirozenější formou jejího výtvarného výrazu se však postupně stal právě pastel, projevil se její osobitý něžný styl, který charakterizují jemné tóny a melancholicky laděná témata, krajiny, zátiší a rostlinné motivy. V roce 1937 se malířce narodila vytoužená dcerka a mateřství i její dílo (resp. témata) pochopitelně mění. Na počátku čtyřicátých let se tvorba Věry Jičínské přesouvá téměř výhradně ke krajinomalbě a zátiší. Uspořádá ještě několik souborných výstav, mj. také v Topičově saloně. Padesátá léta stráví spolu s manželem Prokopem Laichterem v zoufalé snaze o hmotné zabezpečení, spojené s konfiskacemi majetku obou významných rodin po nástupu komunistického režimu.
Závěr života Věry Jičínské poznamenaly vážné zdravotní následky po pádu z lešení při snaze vydělat si nějaké peníze restaurátorskou činností. Ztížená možnost pohybu, velké bolesti hlezenního kloubu a vyvíjející se Parkinsonova choroba jí znemožnily soustavnou tvůrčí činnost, soustředění a možnost v plenéru vyhledávat motivy. 27. března roku 1961 Věra Jičínská umírá na komplikace spojené s nemocí a její hvězda pohasíná i umělecky. Na jejím znovuobjevení má podíl zejména činnost Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou (dnes Muzeum a galerie Orlických hor) s koncepcí stálé expozice v Kolowratském zámku, v níž mají obrazy Věry Jičínské každoroční zastoupení. Významný posun v popularizaci její tvorby znamenalo založení Nadačního fondu Věry Jičínské v roce 2015. V neposlední řadě podniká také Vlastivědné muzeum v Dobrušce řadu kroků směřujících k tomu, aby byla rozsáhlá sbírka obrazů Věry Jičínské v jeho správě chráněna pro budoucí generace, uchována v odpovídajících podmínkách a postupně restaurována.
Laichterův dům čp. 360 v Domašínské ulici v Dobrušce
Nevelký domek čp. 360 v Domašínské ulici (či spíše domek mu předcházející na téže parcele) se v písemných pramenech objevuje v roce 1604 a jako první majitel je uveden Jan Šoška. Tehdy však byl součástí sousední parcely, až v roce 1652 vzniká samostatný grunt odtržením od čp. 361, jeho stavitelem je Václav Pulrych. Krátce na to grunt kupuje za 30 kop Marie Myšková a v roce 1710 ho od jejích dědiců za 100 kop kupuje Václav Řehák, otec Heleny Řehákové, která si vzala za manžela Kašpara Leichtera (viz výše). Od této chvíle je dům v majetku rodiny, a to do roku 1967, kdy byl Prokopem Laichterem a jeho bratry darován MNV.
Původní stavení však zcela jistě nepřežilo požár v roce 1806, z nedalekého domu v Kostelní ulici (dnes ulice Fr. Kupky) čp. 323 se podařilo získat dendrochronologická data záklopového stropu ukazující na pokácení použitých stromů v létě 1806, tedy krátce po požáru.
Zděný přízemní městský domek s dvouosým průčelím dokládá stylovou polohu lidového klasicismu. V současné dispozici jej tedy můžeme datovat k roku 1806 (případně později s přihlédnutím k dalšímu rozsáhlému požáru v roce 1866, který však podle dosavadního stavu bádání Domašínskou ulici plně nezasáhl). Vnější tvář domu mírně změnila rozsáhlá rekonstrukce v 70. letech, provedená v souvislosti s otevřením muzejní expozice a další rozsáhlá rekonstrukce a výměna střešní konstrukce provedená v roce 2007. Jedná se o kulturní památku rejst. č. ÚSKP 45431/6–4558, městský dům – rodný dům Josefa Laichtera.