Jak jste prožíval a prožíváte tuto zvláštní dobu? USA, lépe řečeno jejich některé části, byly dost zasaženy.
Řekl bych, že celý průběh epidemie byl od začátku opravdu surrealistický. Za posledních 30 let jsem nestrávil tolik času s rodinou, a to bylo to pozitivní. Samozřejmě, že dopad na společnost a pacienty byl strašný. Boston byl zasažen poměrně značně, i když se náš zdravotní systém nikdy nepřetížil díky opatřením, která se od začátku provedla. Další pozitivem bude asi dlouhodobé používání telemedicíny, kterou pacienti opravdu mají rádi. Přijet do Bostonu kvůli mnohdy pár minutové návštěvě lékaře, na něhož se může ještě čekat, je opravdu většinou půldenní záležitost. Pacient, který se může s lékařem pobavit z domu, je spokojenější. Je ale samozřejmé, že tímto způsobem nelze vidět všechny pacienty, nicméně odhaduji, že 30% návštěv by se mohlo do budoucna stát virtuálními.
Ukázala pandemie nějaké klady či zápory amerického zdravotnického systému?
Asi největší obavy byly z nedostatku lůžek. Americké zdravotnictví musí být natolik efektivní, že každá větší nemocnice je naplněna pravidelně na 95%. Volná kapacita je minimální a menší nemocnice, které tak nefungovaly, finančně nepřežily. Byly proto obavy, že pokud by epidemie nabrala takového rozsahu jako v Itálii, tak nemáme kde pacienty hospitalizovat. Vznikl dokonce jakýsi “polní špitál” v místě konferenčního centra, kde ale nakonec byli hospitalizováni zejména bezdomovci. Klad amerického systému je v tom, že se okamžitě nastartovaly investice pro objevení a výrobu vakcín a léků pro koronavirus, něco, co nikde na světe asi není možné.
Jak fungovala vaše nemocnice a na vašem oddělení jste pracovali normálně nebo jste byli nějak omezeni?
Koncem března jsem ještě měl na sále velké rekonstrukční operace, ale počínaje dubnem byly všechny operace zastaveny s výjimkou těch urgentních. Těch v plastické chirurgii není až zas tolik. V současné době se provoz postupně rozjíždí – opatrně, protože se všichni obávají dalších vln koronaviru.
Jak se sám na pandemii díváte, jak ji vnímáte, měl jste, máte z něčeho obavy?
Asi jako každý mám obavu, jak se život vrátí do normálu a co nový normál bude představovat. Videokonference nám ukázaly, že člověk nemusí všude cestovat, letecké společnosti a hotely budou muset přehodnotit strategii svých nabídek. Jak budou vypadat volné chvíle pro rekreaci? Nerad bych ztratil to, co bylo, a jednou vyprávěl vnoučkům, jak jsme mohli chodit na sportovní zápasy a koncerty osobně a ne virtuálně.
Máte pocit, že to nějak možná i dlouhodobě zásadně ovlivní, změní svět, naše životy?
Je to možné. Lék na koronavirus se najde, ale pozůstatkem budou různé změny chování a postupů, podobně jako to bylo s cestováním po 11. září 2001. Teroristé v podstatě ničeho nedosáhli kromě toho, že udělali naše cestování obtížnější a méně zábavné díky větším frontám na letištích a pomalému odbavovaní. Podobně se obávám, že se to stane i tady a teď. Společenské distancování, omezení množství lidí na skupinových akcích atd.
Sledoval jste situaci v Česku – jak jsme to podle vás zvládali a zvládáme?
Skvěle, Česko to opravdu zvládlo skvěle.
Čím se vůbec v poslední době zabýváte. Stále transplantace obličejů, rukou…?
Ano. Máme program pro transplantace obličejů, rukou, břišní stěny, dělohy. Kromě toho spoustu výzkumů, co se týče uchování tkání atd. V praxi mám poměrně rozsáhlý mix klinických problémů, které mne baví řešit.
Jaké další výjimečné operace jste v poslední době provedli? A kolik jich už máte za sebou?
Já považuji každého pacienta za výjimečného a snažím se pro ně udělat co můžu. Těch opravdu raritních operací je málo, protože máme i málo pacientů, kteří jsou pro ně vhodní. Poslední transplantace obličeje byla loni v létě, černoch – první v USA. Díky tomu, že je těchto operací tak málo, tak se vždy dá najít něco v čem jsou první (smích). Dlouhodobě jde ale o to patřičně zkoumat výsledky, ujistit se, že děláme opravdu věci, které jsou pro pacienty prospěšné. Historie transplantace je plná těchto procesů, moratorií atp. Nejde o to hnát se vpřed slepě, ale jde o to zhodnotit výsledky než se indikace a operace rozšíří.
Před časem jste hovořil o tom, že složité transplantace nejsou bez následků. Transplantované tkáně jakoby stárnou rychleji než zbytek těla, což způsobuje problémy. Pracujete na tom, podařilo se to nějak vyřešit?
Naše specializace, která je součástí už specializované plastické chirurgie, je příliš mladé a úzké odvětví na to, abychom byli schopni objevené problémy okamžitě vyřešit. Jsme ve fázi vývoje, kdy se nové znalosti objevují, popisují a vedou k dalšímu výzkumu. Malé problémy budou trvat déle, než se na jejich řešení přijde, do velkých se věnuje daleko větší úsilí. V současnosti víme, že pacienti procházejí procesem chronického odhojování, který je ale různě rychlý nebo spíš pomalý. U některých se to projevuje změnami kůže, které mohou připomínat rychlejší stárnutí. Zatím nevíme, jak dlouho transplantované obličeje mohou přežívat, ale je důležité si uvědomit, že jejich životnost bude omezena. Pro srovnáni, transplantované srdce nebo plíce mají poločas přežití pouze 5 let. Pokud obličeje přežijí v průměru 10 let, bude to stále ještě úspěch.
Očekáváte ve vašem oboru v brzké době nějaký další průlom? Pokud ano jaký?
Moc bych si osobně přál, aby se podařilo objevit formu léčby, která by vedla k toleranci. Je to stav, kdy se transplantované tkáně neodhojí, tělo je nepovažuje za cizí. V několika lidských studiích se to už podařilo u ledvin a pečlivě vybraných pacientů, ale stále ještě není jasné, jestli se to někdy podaří i u orgánů jiných. Lidské tělo je vystavováno po celý život tolika stimulům z prostředí, které vedou ke komplexním imunologickým odpovědím a vytvoření paměťových imunitních buněk a systémů reakcí. Po transplantacích jsme schopni například u laboratorních zvířat jako myší kontrolovat jejich imunitní systém i prostředí, kterým jsou vystaveny, takže spousta hypotéz a pokusů funguje. U lidí je však exponenciálně těžší výsledky zopakovat. Pokud by se to ale podařilo, byli bychom schopni transplantovat menší části obličeje a prakticky jakékoli tkáně, kterou nejsme schopni nahradit.
Další průlom by představovalo tkáňové inženýrství (vyrobení tkání mimo lidské tělo), ale tady se obávám, že jsme ještě hodně daleko i od laboratorních pokusů.
Kdy se chystáte do Česka, až se otevřou hranice? A jak často za normální situace navštěvujete Česko?
Mám tu čest, že jsem členem mezinárodní rady pro vědu a výzkum patřící přímo pod našeho premiéra. Díky tomu jsem schopen přijet na pár dní do Prahy dvakrát ročně. Někdy se podaří přijet i na trochu déle během dovolené.
Kam se vlastně do Česka vracíte, kde pobýváte a kde to máte nejraději? Předpokládám, že někde na severní Moravě.
Mam rád Moravu, ale po pravdě řečeno díky krátkým návštěvám, které jsou častější, většinou zůstávám v Praze. Moji kamarádi a příbuzní pak přijedou, pokud mají čas, za mnou. Je až neuvěřitelné, jak Čechy vzkvétají a lepší se. Pro ty, kdo tam žijí, je to jak pozorovat trávu růst, ale pro mě, kdo přijede jednou za čas, je to pokaždé obrovský rozdíl. Přál bych si, aby se lidé v Česku mohli podívat po světě, zejména do Indie, Afriky, Jižní Ameriky, aby si uvědomili, jak je v Čechách dobře.
Kam byste poslal například americké turisty, až se otevřou hranice? Kde jsou u nás vaše oblíbená hezká místa a proč?
Miluju spoustu míst v České republice. Určitě Prahu, Český Krumlov… ty jsou na radaru každého turisty už nyní. Ale přidal bych Mikulov a oblast Lednice/Valtice – to zejména pro fanoušky dobrého vína. Pro milovníky přírody třeba Český ráj nebo Šumavu. Zajímavé začíná být i město Ostrava, zejména Landek park s hornickým muzeem nebo bývalý ocelářský komplex Vítkovice.
Zvažoval jste někdy, že byste se s rodinou vrátil do ČR?
Zatím jsem nedostal žádnou nabídku, kterou by bylo možné zvážit. Ale není možné vyloučit cokoliv!
Kdo je Bohdan Pomahač
Narodil se v roce 1971 v Ostravě. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Za studií absolvoval stáž na Harvard Medical School v Bostonu. V roce 1996 odešel do USA, kde od roku 2001 působí v bostonské nemocnici Brigham and Women’s Hospital. Dnes tam už 16 let vede oddělení plastické, úrazové a popáleninové chirurgie. V dubnu 2009 provedl jeho tým částečnou transplantaci tváře pacientovi, který utrpěl těžký úraz při pádu do kolejí pod napětím. V květnu 2011 proběhla první úplná transplantace tváře v USA u pacienta, jehož tvář a zrak zničil elektrický proud. Dále transplantoval tvář vojákovi zraněnému při autonehodě, a obličej ženě, kterou oslepil a znetvořil šimpanz její kamarádky. Loni pak jako první transplantoval obličej Afroameričanovi.