Z Kladrub jsme vyjeli směr Dolní Morava. Z názvu by si člověk možná pomyslel, že pojede někam na Moravu a navíc někam dolů. Ovšem Dolní Morava, přátelé, je malou obcí o 407 obyvatelích v Pardubickém kraji, která je známým horským střediskem. A právě to už pět let láká na svou pětapadesátimetrovou rozhlednu Stezku v oblacích, kam jsme se také vydali. Zkrátili jsme si cestu lanovkou, to tedy nejen pro úsporu času, ale abychom si mohli vychutnat ten nádherný výhled na horu Slamník a na bobovou dráhu, ale o té až za chvíli. Ze stavby z ocele, betonu a modřínového dřeva jsme byli naprosto nadšení. Rozhodně ale doporučuju pořádnou nepromokavou bundu – nám poprchávalo a hodně foukalo, na druhou stranu jsme to tam měli jen a jen pro sebe. I špatné počasí se občas vyplatí! Z vrcholku se nám naskytl nádherný výhled na okolní přírodu a vršky stromů – to bych přála vidět každému. Nahoře jsme si zaplatili za 50 korun ještě skluzavku – jeden by řekl, že opět kvůli úspoře času, pravda je taková, že jsme se chtěli vrátit do našeho devadesátkového dětství a trošku si zavýskat radostí. Výskali jsme i pár metrů opodál – na Mamutí bobové dráze! Můžete si ji sjet sami, ale klidně i ve dvou (maximální společná váha 150 kg a pozor, žádné telefony a foťáky v rukou, držte sé!). Je to nejdelší bobová dráha v Česku – a nejspíš i jeden z těch nejbezpečnějších adrenalinových zážitků, které si v tuzemsku můžeme dopřát. Takhle v létě je možné si ji sjet i za soumraku hezky během západu slunce – nám se bohužel rozpršelo, tak si tento plán necháváme na příště, protože Dolní Moravo, my se zas brzy vrátíme!
Po snídani v penzionu Pod Slamníkem jsme vyrazili do Litomyšle. Rodiště Bedřicha Smetany si právem vydobývá pověst skvostu současné české architektury. Protože lilo jako z konve, začali jsme prohlídkou Portmonea, nenápadného domečku, ve kterém se skrývá expozice o Josefu Váchalovi, velikánovi malby a grafiky z první poloviny dvacátého století. Váchal vyzdobil dům místního milovníka umění a knih Josefa Portmana snad až psychadelickými výjevy. Na omítkách najdete veškeré tehdy používané umělecké směry, které ale zachovávají Váchalův osobitý rukopis. Čím pečlivěji se díváte, tím více detailů, hříček a propracovanosti se vám zjeví před očima. Jednoznačně si na tuto výstavu vyhraďte dost času – ačkoliv jde o pár malých místností, hodina určitě nebude stačit. A na celou Litomyšl si klidně vyhraďte celý víkend – třeba taková Galerie Zdeněk Sklenář umístila do jedné z ulic (do Mariánské, pozn. aut. po dohledání v mapách) veřejně přístupnou zenovou zahradu. A ani hrábě si na uhrabání bělostného písku nosit nemusíte, jsou tu jednoduše opřené o cihlovou zeď, návštěvníkům k dispozici.
Mezi dešťovými epizodami jsme se vydali do Pivnické rokle, jedinečného českého kaňonu, který jen tak někdo nenajde. Nejlepší je zaparkovat ve Zderazi nebo v Dolanech a vydat se po žluté turistické značce. My jsme to zjistili trošku pozdě, až poté, co jsme autem přijeli na hranu údolí a museli jsme sejít příkrý svah a překročit rozbouřenou řeku (nebo spíše potůček, nó). Sestup do rokle po jílovém srázu docela klouzal a drobný déšť udělal z přírodních schodů doslova skluzavku. Ale zvládli jsme se doklouzat až dolů a užít si magicky komorní atmosféru krásného pískovcového kaňůnku uprostřed zeleně, skoro nedotčené přírody a báječného klidu. A na legíny od bahna už si nikdo nevzpomíná. Pevné boty ale raději s sebou! Příjemně znavení jsme přijeli do restaurace Bohém, kde jsme si dali moc dobrou večeři, po které jsme se šli prohřát do wellness v hotelu Aplaus. Mimochodem, z hotelového pokoje jsme měli výtečný výhled na zámeckou zahradu, kde se zrovna konala svatba. Vsadím se, že novomanželé ten den minimálně desetkrát slyšeli: „To prší štěstí!“
Po vydatné snídani tradá do Poličky, města s výjimečně zachovalým opevněním. Tentokrát nám průvodkyní byla Pája, usměvavá studentka střední stavební školy, která nám krásně přiblížila dějiny Poličky – prošli jsme se spolu od radnice na hradby a kolem celého města. Polička určitě stojí za návštěvu každému, koho zajímá majestátní středověká architektura. Nedaleko Poličky je vodní nádrž Vír, krásná a klidná vodní plocha. I za deště. Cestou z Poličky na vodní nádrž se stavte v obci Telecí, je to krátká zajížďka, ale stojí za to. Stojí tu totiž Lukasova lípa, třetí nejstarší lípa na českém území – také se jí přezdívá zpívající lípa.
V rámci našeho putování jsme se zastavili také ve Velkém Meziříčí, městě, nad kterým se snad až výhružně klene dálniční most. Ale to není ten důvod, proč do Velmezu jet. Najdete tu totiž dvě synagogy – novou a starou, které se malebně odráží na hladině vodního kanálu protékajícího městem. Sedli jsme si na břeh a nechali na sebe působit hutnou atmosféru, která vyzařuje z opuštěných židovských svatostánků. Po odpočinku u vody jsme se přesunuli do Resortu Sv. Kateřina, kde nás přivítal Jan Mašinda, Hospitality Manager. Už podruhé za náš výlet jsme se naložili do vířivky, tentokrát pod hvězdami a za svitu světlušek. Ráno jsme se čilí prošli ke kamennému kruhu druidů z dílny psychotronika Ing. Pavla Kozáka, který měsíce vybíral ty správné živé kameny a ideální místo pro jejich umístění do obrovského kruhu. Centrální kámen má prý léčivé účinky, tak jsme se jím také nechali vyšetřit a vyčistit před cestou do Telče.
Věděli jste, že si v Telči můžete vychutnat město tak trochu jinak? Město, kterému se mimojiné přezdívá i Moravské Benátky, nabízí plavbu na paddleboardech, kdy se turistům naskytne pohled na Telč z vodní hladiny. Bohužel je o víkendu nutná rezervace, tak se tedy i do Telče budeme muset vrátit! Protože nám už trochu kručelo v žaludku, podívali jsme se, zda v Telči není nějaký podnik z Gastromapy Lukáše Hejlíka. A byl! V Bistro Café Friends jsme si dali sendvič a lahodné tiramisu a jali se prozkoumávat měšťanské domy na náměstí. Krása pohledět.
Poslední dvě místa k návštěvě byly Jaroměřice nad Rokytnou a Jihlava. V Jaroměřicích je krásný barokní zámek s obrovským barokním chrámem. Tento chrám je sice zakrytý lešením, o to více nádhery ale najdete v zámku. Zámek je totiž jedním z hlavních depozitářů českých památkářů, a proto jsme měli příležitost vidět úžasně a autenticky vybavené místnosti z různých období existence zámku a to včetně restaurovaných kusů nábytku, obrazů a jiného umění. Nejvíce nás zaujala dvojice obrazů nad postelí, které znázorňovaly čich a chuť. Průvodkyní byla vitální dáma, která překypovala nadšením a zápalem pro věc. Skutečně nás během prohlídky nadchla pro historii zámku a celé oblasti. Po procházce v krásně udržovaných zelených zahradách zámku jsme vyrazili do naší poslední zastávky: k Bráně Matky Boží v Jihlavě. To byl krásný závěr naší pouti po krásách Pardubického kraje a Vysočiny. Z plného srdce doporučujeme navštívit kteroukoliv z výše popsaných oblasti a okolí, jistě zažijete mnoho úžasných momentů stejně jako my během naší dobrodružné cesty. Náš itinerář na mapě tvoří skoro přesný trojúhelník, všimli jste si?