Dva kostely v
Poličce dělí jen pár desítek metrů: renesanční
hřbitovní kostel sv. Michala a novogotický
kostel sv. Jakuba. Mezi nimi se symbolicky odvíjí životní příběh jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů 20. století: ve věži kostela sv. Jakuba se
Bohuslav Martinů narodil, kousek od kostela sv. Michala objevíte jeho hrob.
Věž jako zdroj inspirace
Zřejmě neexistuje jiný hudební skladatel, který by měl tak zvláštní místo narození: mezi nebem a zemí, 36 metrů nad zemí, ve
světničce v kostelní věži. Když se
8. prosince 1890 narodil, zrovna prý zněly kostelní zvony, oslavující svátek Neposkvrněného početí Panny Marie.
Netradiční prostory k bydlení získal jeho otec jako služební byt: působil jako pověžný a jeho úkolem bylo z výšky hlídat, zda někde ve městě nevypukl požár. Traduje se, že malý Bohouš byl neduživé dítě, takže z věže v útlém dětství vycházel jen v nejnutnějších případech a často ho tatínek vynášel nahoru na zádech. Vzpomeňte si na to, až budete sami šplhat po 192 schodech, abyste si
rodnou světničku Bohuslava Martinů prohlédli na vlastní oči: je to podívaná, která vážně stojí za to.
Věž byla pro malého hocha celým světem: bydlel tu s rodiči až do jedenácti let, než se rodina přestěhovala do bytu na náměstí. V dospělosti vzpomínal, jak při nekonečně dlouhých pohledech na svět z výšky, kdy se současně z kostela linula chrámová hudba, pracovala jeho dětská fantazie.
Nedbalý student objevuje svět
Už na věži se učil hře na housle u místního krejčího a učitele hudby Josefa Černovského a od patnácti let veřejně vystupoval na místních večírcích. Již v deseti letech se pokoušel o kompozici. Městská rada mu udělila stipendium, díky němuž mohl po úspěšně složené přijímací zkoušce začít na
pražské Konzervatoři studovat hru na housle. Jedinou školou, kterou Martinů kdy v pořádku dokončil, byla poličská měšťanka: z konzervatoře jej poprvé vyloučili v roce 1908 za nepovolené veřejné vystoupení s amatérským orchestrem (a po čtrnácti dnech jej přijali zpátky), podruhé – a definitivně – v roce 1910 pro „nenapravitelnou nedbalost“. Ve skutečnosti se pro mladého studenta z maloměsta v Praze otevřel dosud netušený svět kulturního vyžití. Údajně neuplynul jediný den, aby nenavštívil nějaký koncert či divadelní představení, kvůli nimž pak zapomínal na své školní povinnosti.
Vyloučení z konzervatoře paradoxně bylo počátkem nepřetržité kompoziční činnosti. Během několika následujících měsíců Martinů složil nejenom řadu písní, ale i dvě rozsáhlé orchestrální skladby, a v jeho hlavě se stále výrazněji prosazovala myšlenka věnovat se místo hře na housle komponování.
Paříž, druhý domov
První světovou válku Martinů přečkal v rodné
Poličce a učil děti hře na housle, nové obzory se před ním otevřely po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Blížící se konec války
oslavil kantátou Česká rapsodie pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany, kterou Česká filharmonie odehrála v lednu 1919 za účasti prezidenta Masaryka. V létě 1919 odjel s
orchestrem Národního divadla na
turné do Londýna, Paříže, Ženevy, Bernu a Curychu. O pár let později se se studijním zahraničním stipendiem vrátil do
Paříže, města, které ho svou atmosférou a nepřebernými kulturními možnostmi uchvátilo navždy. Ve Francii našel řadu přátel, s některými z nich byl v kontaktu až do konce života, a také tu potkal svou budoucí manželku Charlotte. Z původních plánovaných tří měsíců tak bylo nakonec sedmnáct let života ve francouzské metropoli. Zřejmě by tu zůstal navždy, kdyby ovšem nevypukla druhá světová válka.
Skladatel-samouk
Martinů byl téměř samouk, který se po celý život vzdělával studiem partitur, ale vlastní pílí a houževnatostí se vypracoval mezi
nejosobitější skladatele první poloviny 20. století. Jeho originální hudební jazyk lze rozpoznat již po několika taktech. Na objednávku předních evropských a amerických interpretů své doby vytvořil více než 400 orchestrálních, komorních či vokálních skladeb, mimo jiné šest symfonií, patnáct oper a čtrnáct baletů.
Přelomovou skladbou jeho uměleckého vývoje se stala
symfonická věta Half-time (Poločas), světový úspěch mu vynesla
orchestrální Vřava, inspirovaná Lindberghovým přeletem Atlantiku, poprvé provedena v Bostonu roku 1927.
Světoběžník Martinů
Když na začátku druhé světové války Martinů stejně jako řada dalších Čechů neuposlechl výzvy a nevrátil se do vlasti, v té době obsazené nacistickým Německem, stal se vlastizrádcem. Jeho hudba byla doma za Protektorátu zakázaná, před nacisty se zachránil v roce 1940 útěkem do jižní Francie, o rok později pak s manželkou uprchli v březnu 1941 přes Lisabon do USA. Teprve tam začal komponovat symfonie.
I když jeho dílo bylo velmi ceněno, s americkým prostředím se Martinů nikdy sžít nedokázal a v roce 1953 se vrátil do Evropy, kde střídavě žil ve francouzské Nice a italském Římě. Poslední léta života prožil rakovinou žaludku trpící Martinů ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera, zemřel 28. srpna 1959 zemřel v Liestalu u Basileje.
Když byly po dvaceti letech v srpnu 1979 jeho ostatky vyzvednuty, převezeny do vlasti a pohřbeny v rodné
Poličce vedle jeho ženy Charlotte, kruh se uzavřel. Martinů se dvacet let po smrti vrátil domů, kam se za svého života kvůli komunistickému režimu vrátit nesměl. I náš příběh se tak vrací na začátek: rodinný hrob se nachází nedaleko místa jeho narození,
kostela sv. Jakuba, u
kostela sv. Michala.
Bohuslav Martinů a Polička
- V Poličce si svého slavného rodáka vážili: už v roce 1945 byla skladateli věnována první samostatná muzejní expozice, ve stejném roce mu bylo uděleno čestné občanství města a jeho jméno má i náměstí u kostela sv. Jakuba. Slavného rodáka připomíná rodná světnička v kostelní věži i Centrum Bohuslava Martinů s řadou moderních a interaktivních expozic, programů a her.
- Od roku 1949 nese jeho jméno i místní hudební škola: právě jejím žákům byla určena skladatelova poslední skladba, Zdravice, kterou Martinů složil šest týdnů před smrtí.
- V lednu 1956 se dle přání skladatele právě v Poličce konala světová premiéra kantáty Otvírání studánek.
- Loňské oslavy 130 let od narození Bohuslava Martinů byly vinou pandemie velmi skromné, důstojné oslavy pro hudbymilovnou veřejnost proběhnou až na jaře 2021. Kromě toho Česká televize chystá hraný dokument Můj život s Bohuslavem Martinů, volně inspirovaný stejnojmennou knihou skladatelovy manželky Charlotty. V hlavní roli uvidíte herce Petra Stacha, kterého jako jeho manželka Charlotte doprovází Tereza Hofová. Natáčení bude probíhat až do léta 2021 a film by měl být hotov zhruba v době 131. výročí skladatelova narození.