Začínal s basketbalem, ale v deseti letech přešel k volejbalu. V juniorském věku reprezentoval ČSSR, jako blokař se prosadil v extraligovém týmu Vítkovic, na vojně v Dukle Trenčín. Za zásluhy o rozvoj českého volejbalu obdržel od ČVS Medaili Ing. Vladimíra Spirita. Od roku 1992 je členem Občanské demokratické strany, v níž byl v letech 2014-2020 místopředsedou. V letech 1990 až 2001 byl zastupitelem Ostravy a v krajském zastupitelstvu pracoval v letech 2000 až 2009. V letech 1993-2001 byl primátorem Ostravy, v letech 2001-2008 hejtmanem Moravsko-slezského kraje. Od roku 2009 je poslancem Evropského parlamentu. Přiznává, že sport mu v politické kariéře hodně pomohl. „Naučil mne sám sebe velmi tvrdě posuzovat a o něco bojovat,“ řekl. Po skončení aktivní kariéry hrával volejbal pro radost, jenže v roce 2001 si utrhl achilovku. Stalo se to jednu červnovou sobotu v Hodslavicích při volejbalovém zápase politiků a členů ODS. „Sledoval jsem ET (přezdívka Evžena Tošenovského) při hře a najednou jsem při jeho náběhu na smeč viděl, jak se nohama srovnává, aby byl kolmo k síti, a jak padá na zem,“ vzpomínal František Kopecký, někdejší reprezentant a Tošenovského spoluhráč z Vítkovic. „Hned mi bylo jasné, že se mu stalo totéž co mně před několika roky na turnaji v Metylovicích, že si přetrhl achilovku!“ František Kopecký se okamžitě kamaráda ujal a rychle ho vezl do nemocnice na operaci. „Cestou jsme řešili, kam pojedeme, zda do Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě, anebo do Městské nemocnice na Fifejdách. Nakonec se rozhodl pro Fifejdy“, připomněl Kopecký. „Přejezd z Hodslavic do Ostravy jsme zvládli rychle, ale o to větší bylo moje překvapení, že po vyšetření nešel hned na operaci, ale jel domů, kde jsem ho předal jeho ženě Drahušce. Na operaci s plastikou, kterou vedli experti, šel v pondělí. Od té doby jsem ET v dresu pod vysokou síti už neviděl“. František Kopecký také ocenil pomoc Evžena Tošenovského při záchraně vítkovického volejbalu, jemuž v roce 1999 hrozil krach. „Franto, firma Vítkovice přestala podporovat volejbal. Nedokážu si představit Ostravu bez ligového volejbalu, zvláště když tu budeme mít za dva roky Mistrovství Evropy. Musíme s tím něco udělat. Věřím, že něco vymyslíš a za týden tě čekám s návrhem na radnici“, řekl tehdy primátor Ostravy Evžen Tošenovský Františkovi Kopeckému. A to se podařilo. Záchrana vítkovického volejbalu byla základem titulu tehdejšího DHL Ostrava v roce 2006.
Pane Tošenovský, opravdu jste od úrazu achilovky už volejbal nikdy nehrál?
Skutečně nehrál. Achilovka byla dobrým důvodem říci si: A konec. Protože před tím mne sem tam někdo ukecal, abych si šel zahrát, a mě to pak vždy hrozně štvalo. Hlava si pamatovala, jak má volejbal vypadat, jenže ta bestie, netrénované stárnoucí tělo to nestíhalo, a poté mě hrozně bolelo. A tak jsem věděl, že musím dělat něco jiného bez volejbalové historie v hlavě.
A jaké byly naopak Vaše sportovní začátky?
Pokud si dobře pamatuji, začínal jsem někdy v osmi nebo devíti letech v basketbalovém klubu Nové huti Ostrava. Protože můj tatínek velmi dlouho basket hrával, poslal mne ke svému dlouholetému kamarádovi Emilu Kroutilíkovi, což je trenérská legenda ostravského basketbalu, která vychovala mnoho skvělých hráčů. Ve svém věku jsem však vzhledem k prudkému růstu nezvládl velkou fyzickou zátěž. Zhruba po dvou letech jsem od basketu utekl. Pan Kroutilík mi to mnoho let vyčítal.
Takže basketbal pro Vás nebyl ten ideální sport? Zpětně si myslím, že mi tehdy vadil i příliš těsný kontakt s protihráči. Brzy jsem totiž byl přeřazen do starší kategorie, což na mne bylo moc. Konec mé basketbalové „kariéry“ vedl k tomu, že mi po čase rodiče řekli, že musím dělat něco jiného. Ať si vyberu nějaký sport sám. A protože sestra hrála volejbal, vzala mě jednou s sebou na vítkovický stadion a bylo rozhodnuto.
Kolik Vám tehdy bylo let?
Pod síť jsem se poprvé postavil v takových deseti letech.
Čím Vás volejbal zaujal?
Není to kontaktní sport a je kolektivní, což mi vyhovovalo. Jeden hráč neznamená nic, potřebuje spoluhráče, aby si mohl vůbec zahrát. Na druhé straně musíte být individualita, jinak se v kolektivu neprosadí a vůbec se na hřiště nedostane. Ostatní s vámi zkrátka musejí chtít hrát.
Jak Vám to v mládežnickém volejbale šlo?
Od počátku jsem měl ohromné štěstí na trenéry i spoluhráče. Jako žáky nás svolal Pavel Ludva. Velmi vznešeně nám představil svou elegantní paní a bavil se s námi na úrovni jako se skutečnými volejbalisty. Choval se k nám úžasně. Byl to skvělý vstup do volejbalu a do nového světa. V dorostu nás trénoval Milan Fajkus, který nám kamarádským způsobem dal skutečné základy volejbalu a kolektivního pojetí. Především Milanovi vděčím za dobrý fyzický základ. V juniorech jsem byl v národním reprezentačním výběru, ale nějak jsem to neprožíval. Moc mne nebavily neustálé testy, soustředění v Nymburce jsem špatně snášel a psaní tréninkového deníku mne vyloženě štvalo.
Kdy jste přešel k mužům?
Někdy ve čtrnácti letech. Pavel Ludva mne vzal do extraligového mančaftu chlapů Vítkovic. Pro mě dnes z nepochopitelných důvodů. A tak jsem poznal jako úplné ucho volejbalové velikány: Frantu Sokola, Petra Pavlíka, Jiřího Svobodu a mnohé další. Na ně jsem ovšem první měsíc koukal jen z lavičky. Tato generace tehdy po roce končila a nastupovala nová. A zase jsem měl velké štěstí, protože vznikla výborná parta lidí. Většinově to byli skvělí, chytří chlapi, kteří se dodnes scházejí. Byl jsem asi nejmladší a stále jsem mezi nimi vlastně bažant. Mnoho let jsem pak mohl hrát s Honzou Kaperou, Petrem Pavlíkem, Pavlem Dluhošem, Tondou Šichnárkem, Mirkem Neusserem, Petrem Hovjackým, Jardou Kubalou, Františkem Kopeckým, Josefem „Čočkou“ Bednaříkem a dalšími vynikajícími hráči vítkovické volejbalové historie.
Hrával jste za Vítkovice a Duklu Trenčín. Byly i další kluby?
Za Vítkovice jsem hrál mnoho let. V trenčínské Dukle jsem byl jen na vojně. Na konci kariéry jsem prožil necelé dva roky v Hutních montážích Ostrava.
Kdo na Vás během kariéry udělal největší dojem?
Měl jsem mnoho mimořádných spoluhráčů. Hrál jsem proti obrovským talentům, jako byl například Jarda Tomáš. Zažil jsem i další osobnosti českého volejbalu. Trenéry: Zdeňka Pommera, Karla Lázničku a Evžena Kroba, který byl pro mne skutečnou veličinou, a to nejen v samotném volejbale .
Zapojil jste se do volejbalových soutěží i na vysoké škole, do akademických mistrovství republiky, univerziády?
Na vysoké škole jsem se v akademickém volejbale moc neangažoval, nějak to šlo mimo mě. Párkrát jsem za školu hrál, ale nebylo to nic důležitého.
Dokdy jste hrál volejbal závodně?
Končil jsem docela brzo, někdy ve dvaceti osmi letech. Chtěl jsem se věnovat své profesi systémového inženýra – informatika. Už jsem neměl dost duševních sil na každoroční letní fyzickou přípravu, kterou jsem vždy dost těžce snášel. Zároveň se rozpadal náš mančaft a tak se to všechno sešlo dohromady.
Co považujete za svůj největší volejbalový zážitek?
Je těžké vybrat jeden z mnoha zážitků, ale rád vzpomínám na zápasy ve Finsku. To byl pro mne zcela nový svět.
Jak volejbal obohatil Váš život? Co Vám dal?
Naučil mne žít v kolektivu lidí velmi rozdílných povah a zájmů, naučil mne velmi rychle odpočívat a zase přejít do zátěže. To mi mnohokrát i v politickém životě hodně pomohlo. Naučil mne sám sebe velmi tvrdě posuzovat a o něco bojovat.
O trenérské kariéře jste neuvažoval?
Ne, na trenéra mě to nikdy netáhlo.
Navštěvujete ještě zápasy, když jste v Ostravě? Díváte se na volejbal v televizi?
Ne, bohužel na zápasy už skoro nechodím, protože neustále bojuji s časem a volno mi organizuje hlavně rozrůstající se rodina. Moc rád sleduji volejbal v televizi, a to hlavně mezinárodní zápasy. Fascinuje mě, kam se tento sport posunul hlavně ve fyzické vybavenosti hráčů. Moc rád například sleduji polskou ligu, která má úžasnou úroveň a neuvěřitelnou diváckou atmosféru. To je pro nás velký vzor.
Vítkovickému volejbalu v devadesátých letech minulého století hrozil ekonomický krach. Byl jste jedním z někdejších členů klubu, kteří přispěli k jeho záchraně. Jak na úspěšnou misi vzpomínáte?
Hlavní zásluhu na záchraně má určitě František Kopecký, ten tam odpracoval nejvíce. Mě jen přemluvil, ať trochu pomohu. Můj přínos byl velmi malý, možná spíše symbolický. Vzpomínám na to ale rád, byla to zajímavá zkušenost.
Měl jste to s pomocí krachujícímu klubu složitější, nebo snadnější, když jste byl v té době primátorem
Ostravy?
Ta pomoc byla skutečně více symbolická. Vůbec jsem se nesetkal s tím, že by to někdo bral negativně, možná někteří měli větší respekt k pozici primátora, ale na to jsem byl zvyklý.
Co říkáte na současnou podobu volejbalu?
Netroufám si být hodnotitelem, protože je to skutečně pohled zvenčí, pohled člověka jen s určitou volejbalovou historii. Mám ale pocit, že volejbal pořád trochu hledá způsob, jak vůbec zakotvit v českém sportu a najít nějaký silný ekonomický model. Ale to je skutečně jen pohled mimo scénu.
Kdy jste se rozhodl vstoupit do politiky a proč?
Mám pocit, že jsem se nikdy nerozhodl vstoupit do politiky, ale byl jsem do ní vtažen a několikrát opětovně vtahován, čili žádná sofistikovaná rozvaha. Byla to vždy obrovská výzva, něco neuvěřitelně rozšiřující myšlení a znalosti, škola života.
Našel jste mezi politiky nějaké zapálené volejbalisty? Třeba v Evropském parlamentu?
V Evropském parlamentu jsem žádného spoluhráče nepotkal. Často se mi však stává, že když si někdo přečte můj životopis, tak se na moji volejbalovou historii ptá. A vůbec mi to není nepříjemné. Nejčastěji jsou to Poláci, pro které je volejbal prakticky národním sportem. Také velvyslanci, protože je standardní, že když jdete s někým na schůzku, přečtou si váš životopis, který je na parlamentních stránkách. Vše je navíc podpořeno i mými dvěma metry výšky a tím, že jsem mezi poslanci nejvyšší.
Na snímku volejbalisté VŽKG Ostrava v extraligové sezoně 1975/76 se 7. místem. Nahoře zleva Neusser, Kopecký, Dundálek, Měrka a Dluhoš, dole zleva Hovjacký, Šichnárek, Vágner, Kubala a Tošenovský.
Snímek vznikl v roce 2007 při zahájení 37. ročníku Volejbalových Hodslavic a ředitel turnaje Miroslav Vyhlídal na něm vítá a představuje čestné hosty – zleva Františka Kopeckého, Evžena Tošenovského a místopředsedu ČVS Pavla Kučeru.