Program
festivalu Pražské křižovatky zahájí
polské divadlo Tr Warszawa. Režisérka Anna Karasińska přiveze
inscenaci Fantasia, která dostojí svému názvu: na jevišti je šest herců a průběžně dostávají instrukce, kým se mají stát. Nejde o psychologické vcítění, spíš o
hru mezi slovem, fyzickou přítomností performera a divákovou fantazií – protnou se všechny tyto elementy a stvoří jevištní zázrak?
Slovenské komorní divadlo Martin přijede s inscenací českého režiséra Jiřího Havelky
Zem pamätá, v níž se tvůrci zabývají osudem slovenské normalizační hvězdy popu Karola Duchoně. Inscenace stojí na řadě tehdejších písní – vypadá jako čistá show, přitom ale klade otázku,
co je člověk ochoten obětovat pro slávu a jak ta funguje v socialistické zemi.
Se zvukem, hudbou a loutkovitostí si pohrává i
Flora Détraz v
tanečním představení bez pohybu Muyte Maker. Čtyři tanečnice sedí za stolem, jsou za vlasy přivázané ke stropu a s diváky komunikují minimálním pohybem – zato
intenzivní mimikou. To Novozélanďanka působící v Belgii kate Mcintosh provádí v rámci své performance All Ears
akustické experimenty přímo s diváky.
Němka libanonského původu Rima Najdi zase představí scénický koncert s ironickým názvem
Happy New Fear, v jehož průběhu použije experimentální hudbu, zvukový design, projekce a živou rozhlasovou hru. Táž umělkyně předvede ještě projekt
Dress Me How You Like – malé
skupinky diváků budou autorku oblékat v šatně Nové scény. Je to zábavný a intimní způsob kontaktu s performerkou, který intenzifikuje stereotypy, jež vkládáme do oblečení ve spojitosti s kulturou.
Festival zakončí inscenace
brazilské režisérky Christiane Jatahy "Julia". Ta nás v adaptaci hry Arthura Strindberga Slečna Julie přivede do vily v Riu de Janeiro, kde
dcera pána domu propadne vášni k otcovu černošskému řidiči. Je to hra s city, manipulací, sociální nerovností v místech, o nichž máme jen malou představu. Plasticitu příběhu násobí inscenační styl live-cinema.
Konverzace beze slov a společné vědomí
Způsob, jakým mezi sebou komunikujeme, budou reflektovat i dvě konverzační cvičení Building Conversation. První z nich je
Konverzace beze slov – inspirována je
každoročními setkáními Inuitů, na nichž se scházejí náčelníci, aby na sebe hodiny beze slov hleděli. Dalším inspiračním zdrojem byla
performance Mariny Abramović The Artist is Present, během níž návštěvnici seděli naproti umělkyni a vymezený čas jí mlčky hleděli do očí. Taková mimořádná konverzace diváka nechá zažít, v čem spočívá lidský kontakt, a propojí skupinu velmi přímočarým způsobem.
Druhá konverzace, nazvaná
Společné myšlení – pokus, je založena na teorii a výzkumu kvantového fyzika Davida Bohma, podle nějž existuje samoregulační mechanismus, díky kterému je
skupina lidí schopna debatovat bez moderátora. Člověk prý nikdy nemyslí sám – jeho myšlení se vždy vztahuje k myšlení ostatních. Podle Bohma je konverzace prostor, kde lze společně zkoumat a upravovat modely skupinového myšlení: "Lidé mají tendenci považovat společné vědomí za "sdílenou blaženost". Je to možné, ale pokud tomu tak má být, musíme urazit určitou cestu.
Musíme sdílet to, co si opravdu myslíme. Nemůžeme nikomu nic vnucovat. Pokud lidé dokážou sdílet své frustrace a rozdílné názory a společný hněv a držet se ho –
pokud budeme naštvaní společně –, pak dojdeme ke společnému vědomí."