V 80. letech se
plastové výlisky ve tvaru C začaly vyrábět v
Jablonci nad Nisou jako ozdoby pro děvčata (pásky k minisukni) či jako závěsy do dveří a oken. Nápad se ale neujal a před jabloneckou lisovnou ležely haldy céček bez využití. Nežádoucího zboží si všimly děti a začaly si z něj dělat „hada“, náramky a hrát o ně čáru. O céčka začal být takový zájem, že
poptávka mnohonásobně převyšovala nabídku. Céčka byla najednou nedostatkovým zbožím a kdo je sehnal, mohl je výhodně vyměnit „pod pultem“ za tuzexové zboží, ale i přízeň úředníků, kteří byli za úplatek o poznání vstřícnější. Dospělí je sháněli svým dětem a děti je pak mezi sebou vyměňovali nebo o ně hráli čáru. Největší „hodnotu“ měla
průhledná céčka s bublinkami anebo
svítící céčka.
Časem došlo k rozšíření sortimentu – původní tvar céček byl výrobními družstvy rozšířen na
háčka, áčka, eska nebo paragrafy. Postupně vznikaly čím dál více
lákavější barvy, zavedena byla i zlatá nebo stříbrná céčka. Sběratelské šílenství zachvátilo celou jednu generaci a mnozí z nás je dosud mají někde ukryté jako vzpomínku na dětská léta.
Jejich výroba dokonce pokračuje i dnes, navíc se céčka stala součástí stálé expozice
Národního muzea v oddělení novodobých českých dějin.
Poslední výrobna céček je u Hradce Králové
Zřejmě posledním výrobcem céček u nás je
Rudolf Chmela z
Hradce Králové, který je vyrábí
nepřetržitě od roku 1979. Z kilogramu plastové drti se vyrobí 4 000 céček. V osmdesátých letech zde lisovali až z 20 kilogramů plastu denně. Dnes stejné množství vyrobí za měsíc, ale i tak je vidět, že zájem o céčka stále trvá.
Surovinu dováží pan Rudolf Chmela z Číny. Před lisováním ji obarví, denní různobarevnou produkci pak nasype do vany a pořádně promíchá, aby vytvořil
směs barev i tvarů. Jeho žena pak hotová céčka plní do sáčků. Céčka ze zahradní dílničky putují mimo naší vlast i do vzdálených zemí, jako je Velká Británie nebo USA.