Levý odmalička
rád pracoval se dřevm,
ryl a vyřezával. Vyučil se
truhlářem, ale doma dlouho nepobyl: rodiče jej svěřili do výchovy do kláštera v
Plzni. Odtud přešel do kláštera bosých augustiniánů
ve Lnářích, kde začal
pracovat jako kuchař.
Kariéra šikovného kuchtíka
Klášter zřejmě Levému nijak neučaroval, protože po náhodném setkání s
mecenášem umění Antonínem Veithem přešel do jeho služeb na
zámku v Liběchově – stále jako kuchař. Jenže právě na liběchovském zámku poznal Václav Levý
malíře Josefa Navrátila, který tu tehdy pracoval na výzdobě interiérů. Ten rozpoznal talent lidového řezbáře a samouka a přesvědčil Veitha, aby zámeckého kuchtíka dal
do učení k pražskému sochaři Františku Linnovi a poté do Mnichova k
sochaři Ludwigu Schwanthalerovi, který byl pokládán za nejuznávanějšího sochaře své doby. Levému tehdy bylo dvacet pět let.
Po dvou letech se vrátil do Liběchova už jako
zkušený sochař, ale dlouho se tu nezdržel.
Dvanáct let pak působil v Římě a po návratu do Čech se stal prvním
učitelem Josefa Václava Myslbeka. A dál spolupracoval s
Josefem Navrátilem; ten pro Levého kreslil vzory, podle nichž pak sochař tvořil plastiky. Tak společnou rukou vyzdobili například
zámek Ploskovice.
Čertovy hlavy a další díla
Přesto tím nejlepším, co Levý vytvořil, nejsou klasické sochy v římských kostelech, ale
sochařská díla, která ve volném čase tvořil
v pískovcových skalách v lesích
u Liběchova a u Želíz na
Kokořínsku. Nejznámější z nich jsou
Čertovy hlavy, které si zahrály v několika českých filmových pohádkách. K obřím obludným tvářím vás z Liběchova strmým klikatým stoupáním dovede
modrá turistická značka.
Jen pár stovek metrů od Čertových hlav objevíte snad
nejkrásnější dílo Václava Levého, umělou
jeskyni s bohatě zdobeným portálem zvanou
Klácelka. Mírně omšelému nádvoří před jeskyní se říká Blaník; spatříte tu
postavy z českých národních dějin, například husitské
válečníky Jana Žižku a
Prokopa Holého, spící blanické vojsko nebo trpaslíky, kovající zbraně. Klácelka je pojmenována po významném českém vlastenci 19. století F. M. Klácelovi. Zatímco Klácel v básni Ferina Lišák kritizoval tehdejší společnost,
Václav Levý ztvárnil její
epický děj do kamene. V jeskyni kromě kamenných lavic spatříte třeba osla, husu či slepici, symboly lidské hlouposti.
Tím ovšem výčet sochařských děl v přírodní galerii Václava Levého nekončí. Pokud se z Želíz vydáte po žluté turistické značce
směrem na Štětí, potkáte ještě ve skále vytesaného
Hada a Harfenici. Jde o malou jeskyňku, zdobenou dnes již velmi nezřetelným reliéfem ženy s harfou a čtyřmi velkými
lidskými tvářemi.
Zajímavým cílem je také o pár kilometrů dál ležící
jeskyně Mordloch; ta své zvláštní jméno získala proto, že v jejím okolí se kdysi "mordovalo" a v době třicetileté války se tu prý
ukrývali loupežníci. S ní ani s blízkým skalním útvarem
Sedm chlebů ale Levý už nemá nic společného – i když je jako znalec pískovcových skal nepochybně velmi dobře znal.