Příběh tužky pana Hardmutha z Lednice

Těch košil musely být opravdu hromady – Josef Hardmuth (1758–1816) byl totiž dvorní stavitel a architekt u Lichtenštejnů, a to v době, kdy se rodila dnešní podoba Lednicko-valtického areálu. Jeho dílem nebyly jen krajinářské úpravy a zahradní architektura. Působil jako dodavatel staveb "na klíč" – zakázky nejenom projektoval, ale pak i řídil jednotlivé stavby a kontroloval sebemenší detaily až do jejich dokončení. Při výrobě plánů a náčrtů prakticky nedal z ruky tužku – jenže ty se do té doby vyráběly pouze z tuhy, takže se nejenom hodně lámaly, ale také strašlivě špinily ruce. Josef Hardtmuth prý měl díky tomu celý den ruce jak kominík, a když nebyla po ruce voda, utíral si začerněné prsty do rukávů. Paní Hardmuthová z toho musela mít obrovskou radost.
 

Moderní tužky, tedy tuhy různých stupňů tvrdosti s upravenými špičkami a chráněné dřevěnými pouzdry, patří mezi nejznámější Hardmuthovy vynálezy. Hardtmuth si je samozřejmě nechal patentovat, zavedl jejich výrobu ve Vídni a vzápětí je začal dodávat do celého Rakouska, Německa a Nizozemí, do Itálie i do Ruska. Objevil také nový způsob sušení sladu, zhotovil umělý kámen a umělou pemzu, a také vylepšil konstrukce pecí na pálení cihel, přičemž výrobky z nich okamžitě zapracoval do knížecích staveb. Ostatně všestranné nadání a talent tento muž projevoval od útlého dětství, kdy se vlastní pílí vypracoval z prachobyčejného zednického přidavače přes až na váženého knížecího architekta.

Právě v době působení na lichtenštejnském dvoře Josef Hardtmuth navrhl a vybudoval řadu staveb v Lednicko-valtickém areálu, které dodnes coby památku UNESCO přijíždí obdivovat lidé z celého světa. Vzpomeňte si na něj, až navštívíte umělou zříceninu Janohrad či empírový zámeček Pohansko, Rendez-vous aneb Dianin chrám v podobě římského oblouku, kolonádu na Rajstně anebo lednickou zámeckou zahradu s Maurskou vodárnou, akvaduktem a romantickou umělou jeskyní.
 

Paní Harmuthová musela být nadmíru spokojená; manžel přestal špinit košile a rodina navíc nesmírně zbohatla. Připomeňme, že firma Kooh-i-Noor existuje dodnes, vyrábí tužky a kancelářské zboží a stejně jako kdysi je exportuje do celého světa.

Spokojený jistě byl i pan Hardmuth; práce ho bavila, navíc za ni dostával vysoké, prý až přemrštěné finanční odměny. Idyla pro architekta v lichtenštejnských službách ale skončila roku 1805 smrtí knížete Aloise I., protože s jeho bratrem a dědicem Janem si už tolik nerozuměl. Ještě před smrtí svého mecenáše však stačil dokončit zřejmě nejslavnější stavbu Lednicko-valtického areálu, Minaret v zahradě lednického zámku. Všimněte si, že i tady se Josef Hardmuth nechal inspirovat svým vynálezem – téměř šedesát metrů vysoká věž totiž připomíná pěkně ořezanou tužku.