V Česku je
Bohumír Lindauer téměř neznámý, ostatně i většina jeho tvorby zůstává právě na Novém Zélandu. Své křestní jméno navíc přeložil do němčiny, takže se mnohem častěji můžete setkat s variantou jména Gottfried Lindauer. Jmenuje se po něm ulice v centru Plzně a nějkolik jeho obrazů byste našli i ve sbírkách
Západočeské galerie.
Z Plzně až na Nový Zéland
Bohumíra Lindauera přivedla do
hamburského přístavu především
nechuť nastoupit vojenskou službu v rakouské armádě. Dobře věděl, co dělá; bylo mu už pětatřicet let, vyučil se zahradníkem, sedm let studoval na malířské akademii ve Vídni a měl za sebou i pár velkých prací. V roce 1860 například pro
výzdobu novogotické kaple sv. Cyrila a Metoděje ve
Valašských Kloboukách zhotovil osm fresek a 21 obrazů; ty bývají uloženy v depozitáři, ale na vlastní oči je můžete například vidět při cyrilometodějských oslavách.
Hrozící nástup na vojnu odvracel
portrétováním plzeňských důstojníků, jejich manželek i dalších lokálních veličin, vycestoval do do Polska, kde učil malbě mladé šlechtičny, a také do
Ruska, kde
vytvořil několik chrámových obrazů. Když se vrátil do
Plzně, armáda na sabe nenechala dlouho čekat – a tak se Bohumír Lindauer vypravil do Hamburku a odtud na
parníku Reichstag dál do světa...
…až přistál na Novém Zélandu
Když
6. srpna 1874 přistál v Port Nicholsonu, dnešní části Wellingtonu, uměl prý jediné anglické slovíčko: "Yes". Pilně se tedy učil jazyk a mezitím dělal to, co uměl nejlépe:
fotografoval a maloval. Záhy se z něj stal velmi ú
spěšný portrétista nejen koloniálních Britů, ale také domorodých
Maorů. Těm podivný běloch učaroval – nejenže s nimi jednal jako se sobě rovnými, ale k náčelníkům se choval jako ke skutečným králům ostrova. A tak zatímco někteří soudobí kritikové Lindaureovi vytýkali, že se s
detaily jejich oděvů,
tetováním i
etnickými doplňky vykresluje příliš
dopodrobna, etnografové jsou mu za jeho preciznost dodnes vděční.
Zpět do Evropy? Jen na návštěvu!
Nový Zéland Lindauera rozhodně nezklamal. Oženil se, měl dva syny a s výjimkou několika návštěv Evropy až do své smrti žil
ve vlastním domě s ateliérem v Pinfold Road nedaleko Woodwillu. Jako vyučený zahradník se také pečlivě staral o okolní zahradu; některé ze stromů, které
vlastnoručně zasadil, tu rostou dodnes. Lindauer stál u vzniku významné galerie Partridge Galery v Aucklandu; ve stejném městě má pomník a bylo po něm pojmenováno i
první novozélandské šampaňské.
Lindauer zůstával ve spojení s českými vlastenci i s rodnou zemí:
Náprstkovu muzeu v Praze věnoval kromě některých
maorských předmětů i dva své portréty. O jeho první návštěvě Evropy a také Prahy v letech 1900–1902 se zmiňuje i cestovatel Kořenský. Jeden postřeh za všechny: Lindauer zvyklý na novozélandskou volnost, nesrovnatelnou s poměry v Rakousko-Uhersku, se prý
v Praze necítil ve své kůži. Tu zjevně nechal na Novém Zélandu.
Zemřel roku 1926 a je pochován na woodwilském hřbitově společně s manželkou Rebeccou. Jeho obrazy jsou vystaveny v
Auckland City Art Gallery a v dalších novozélandských muzeích a galeriích.