Jan Svatopluk Presl se narodil v září 1791 v Praze. Vystudoval medicínu a přírodní vědy, roku 1816 získal doktorát, ale lékařskou praxi nikdy neprovozoval. Už o dva později začal na lékařské fakultě přednášet přírodní vědy a účastnil se také založení dnešního Národního muzea v Praze.
Kariéra zapáleného přírodovědce
Po dvouletém působení na olomouckém lyceu se roku 1820 vrátil na pražskou univerzitu, kde následujících 28 let působil jako profesor přírodopisu. Přednášel zoologii a mineralogii, propagoval očkování, působil jako ředitel Přírodopisného kabinetu v Klementinu, společně s Josefem Jungmannem se podílel na založení prvního česky psaného vědeckého časopisu Krok a stal se také autorem řady vědeckých publikací, například první české zoologické učebnice Ssavectvo, publikace Nerostopis čili Mineralogie a dvousvazkového Všeobecného rostlinopisu. Všestranně vzdělaný a nekonečně pracovitý muž prý nabíc byl v soukromém životě obětavý, vlídný a neobyčejně přívětivý. Navíc se jako nadšený vlastenec účastnil politického života a v bouřlivém roce 1848 byl delegátem Slovanského sjezdu. Zemřel necelý rok poté, v dubnu 1849 v Praze.
Vědec, šišvorec a nebesník
Do historie spisovného jazyka se Jan Svatopluk Presl nesmazatelně zapsal jako spoluzakladatel české odborné terminologie v řadě vědních oborů, zejména v mineralogii, chemii, zoologii a botanice. Například v chemii zavedl kromě jmen deseti prvků, tedy kyslíku, dusíku, uhlíku, vodíku, hliníku, hořčíku, křemíku, draslíku, sodíku a vápníku, také dvouslovné pojmenovávání anorganických sloučenin a rozlišování oxidačního čísla pomocí přípon.
Dal krásná libozvučná jména kopretinám, sněženkám, bramboříkům, šeříku, kukuřici, bledulím, lebedě, šťovíku, čmelákům, myším, bobrům, exotickým cykasům, tuleňům, vorvaňům, zubrům, mrožům nebo dikobrazům. Ale samozřejmě v záplavě jeho botanických i zoologických názvů najdeme i takové, které se neuchytily a změnily. Zkusme si ale představit svět, kde by místo papriky stále existovala Preslova pepřika, pohádkový vodník by se nejmenoval Puškvorec, ale Šišvorec, kobaltu by se říkalo ďasýk, chloru solík a místo jáchymovských uranových dolů by byly doly nebesníkové.
Muži, kteří na své pomníky stále čekají
Pokud se vydáte na procházku parkem na Karlově náměstí v Praze a začnete od jihu, od Faustova domu, záhy objevíte pomník Benedikta Roezla (1824–1885), zahradníka, cestovatele a znalce orchidejí. Paradoxem je, že slavnostní odhalení jeho sochy koncem 19. století nebylo výrazem úcty krajanů k jeho práci, ale obyčejným trapným omylem. Novoměstští radní totiž původně chtěli zvěčnit vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla (1793–1857). Jenže se zjistilo, že jeho potomci žijí dost chudobně a bylo by laskavější dát peníze určené na pomník právě jim. Tak se také stalo a pěkné místo v parku, původně určené pro Ressla, bylo rezervováno pro pomník skromného a pracovitého Jana Svatopluka Presla.
Jenže někdo to mezitím popletl, přeslechl se nebo špatně zapsal, a tak nakonec na Karlově náměstí Presl ani Ressel pomník nemají. Místo nich tu náhle stál monumentální památník, o kterém časopis Zlatá Praha zlomyslně píše jako o "soše bodrého zahradníka" a štiplavě poznamenává, že takový pomník v té době v Praze nemá ani Hus, ani Žižka, ani Jiřík z Poděbrad, ani Palacký, ani Dobrovský, ani Havlíček, ani Neruda, a že by mu to víc slušelo někde v roští.
Zkrátka to, co bylo určeno Preslovi a odepřeno Resslovi, dostal nakonec někdo docela jiný a ještě neznámější.