Pozemek s působivým výhledem na centrum
Brna, na němž nyní stojí slavná vila, dostala
Greta Löw-Beer v roce 1929 darem od otce
po sňatku s Fritzem Tugendhatem. Oba pocházeli z
rodin významných moravských průmyslníků židovského původu (příbuzní Grety Tugendhatové byli majiteli továrny na Svitavsku, kterou za druhé světové války arizoval
Oskar Schindler), finanční omezení pro ně nehrála velkou roli a měli naprosto jasno v tom, co chtějí –
moderní dům jasných a jednoduchých tvarů.
Na
Ludwiga Miese van der Rohe narazili více méně náhodou – v
Berlíně totiž bydleli v domě, který navrhl. V roce 1928 se seznámili, na silvestrovském večírku společně načrtli první plány, v červnu 1929 zahájili stavbu a
v prosinci 1930 se Tugendhatovi stěhovali.
Ráj na zemi a pro koně
Jak později Greta Tugendhatová vzpomínala ve svých pamětech, pro děti představovala
vila se zahradou opravdový ráj. Ten však netrval dlouho; roku
1938 museli Tugendhatovi kvůli svému
židovskému původu uprchnout před nacisty, nejdříve do Švýcarska, později do Venezuely. Bylo to na poslední chvíli; už o rok později zabralo dům gestapo. Řádění německé armády si nezadalo s ruskou, která na sklonku druhé světové války dokonce část vily využívala jako
stáj pro koně.
Tugendhatovi se sice po válce vrátili do Evropy a v roce 1948 požádali o vrácení domu, ale nikdo jim neodpověděl. Když už se nemohli vrátit, alespoň na dálku se snažili, aby se vila opravila a otevřela pro veřejnost. Na splnění tohoto přání si ale museli počkat ještě několik desetiletí, protože až do konce sedmdesátých let vila sloužila jako rehabilitační centrum pro děti s vadami páteře coby součást nedaleké dětské nemocnice. Daniela Hammer-Tugendhat, která působí jako kunsthistorička ve Vídni a společně s bratrem Ernstem se ve věci vily nejvíce angažovala, v rozhovoru pro MF DNES vzpomíná: "…hodně dětí, které se tu dřív léčily, se do něj přihlásilo a všechny říkaly: Ta vila nás vyléčila. To mě s mnohým smiřuje. Je to to nejlepší, co se naší vile mohlo stát".
Jako na horské dráze
Přání Grety Tugendatové nedošlo naplnění dokonce ani po sametové revoluci; město Brno vilu tehdy pronajímalo jako
reprezentativní ubytovací zařízení. Díky tomu se stihla zapsat do obecného povědomí jako místo, kde byla uzavřena a podepsána d
ohoda o rozdělení Československa, ale první návštěvníci se sem podívali ale teprve v roce 1994, když přešla pod správu
Muzea města Brna.
Možná ještě pestřejší než poválečná doba je historie posledních osmnácti let:
Vila byla prohlášena za národní kulturní památku (1995) a zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví
UNESCO (2001). Proběhlo zpackané výběrové řízení na rekonstrukci (2004), rodina znovu požádala o navrácení s tím, že objekt opraví na vlastní náklady (2006), město odmítlo (2007), začala rekonstrukce (2010). Alespoň v mezinárodním sboru expertů pro odborný dohled nad obnovou vily měla rodina své zástupce; zasedla v ní Daniela Hammer-Tugendhat se svým manželem Ivo Hammerem, odborníkem na obnovu moderní architektury a restaurování. A pak,
v březnu 2012, se vila konečně po dvouleté obnově
otevřela pro širokou veřejnost. Sen Tugendhatových se tak alespoň zčásti vyplnil.
Vila Dušana Jurkoviče
Pokud se o moderní architekturu zajímáte hlouběji, doporučujeme vám v Brně navštívit také
Jurkovičovu vilu, která je veřejnosti přístupná od roku 2011. Ve vile si vychutnáte neobyčejnou atmosféru domu, ve stálé
expozici se seznámíte s tvorbou Dušana Jurkoviče a s průběhem rekonstrukce domu.
Jak bydlela rodina Stiassni
Dalším zajímavým kouskem je
Vila Stiassni manželů Alfreda a Hermine Stiassnych s
velkoryse koncipovanou zahradou, postavená mezi lety 1927-28 podle návrhu Ernesta Wiesnera. Manželé Alfred a Hermine Stiassnych pocházeli z rodin
významných židovských průmyslníků předválečného Československa. Hermine pocházela z rodiny severočeských uhelných podnikatelů a rodina Alfreda Stiassného se věnovala hlavně
textilnímu průmyslu. Pro svůj dům si vybrali rozlehlou tříhektarovou parcelu v brněnském Pisáreckém údolí, které bylo v té době jakousi prestižní zónou města. Stiassnych byli
sportovně založení.
Na zahradě byl proto
bazén i
tenisový kurt, ve sklepě
velká tělocvična, vlastnili také čtyři koně. V přízemí se nacházely pokoje pro služebnictvo, kuchyně s přípravnou a výtahem na jídlo. Pro ilustraci noblesnosti domu zde například byly
samostatné dřezy na mytí skleniček, aby nepřišly do kontaktu s jiným nádobím. Samozřejmostí se stala reprezentativní jídelna, salon, v patře samostatné ložnice pro oba manžele či
dětský pokoj s hernou. Nechyběly
místnosti pro zavazadla a
skladování kožichů.
Za okupace vilu zabavilo gestapo, slavné dny si stavba užila zejména od 12. do 16. května 1945, kdy v ní
prezident Edvard Beneš krátkodobě bydlel a úřadoval těsně po skončení druhé světové války při své známé cestě z Košic do Prahy. A kdo byl nejvýznamnějším hostem vily v dobách komunismu? V roce 1972 kubánský diktátor
Fidel Castro. Podle některých spekulací zde hostil i
zpěvačku Evu Pilarovou, kterou prý obdivoval.
Známá-neznámá vila Löw-Beer
Znáte
vilu Löw-Beer? Patřila
rodičům Grety Tugendhat, Alfredu a Marianně Löw-Beerovým, kteří ji vlastnili v letech 1913 až 1939. V roce 1940 zabavili Löw-Beerovu vilu
na Drobného ulici Němci pro tajnou státní policii (
Gestapo). V roce 1946 byla nad objektem ustanovena národní správa a od roku 1954 se stal majetkem Československého státu.
Dnes vila slouží jako
muzeum s expozicí Svět brněnské buržoazie mezi
Löw-Beer a
Tugendhat, která přibližuje dějiny architektury i brněnských vyšších vrstev.