Kéž duch můj sám

Kéž sám a sám duch můj by sníti směl, kéž v srdci mém tu rozkoš nikdo neruší, ó, přejte blaho vše i bol ten mé duši, jejž lká i jásá, co jej zrak můj zřel! V době, kdy Antonín Dvořák (1841–1904) komponoval jednu ze svých vrcholných a nejznámějších skladeb, Violoncellový koncert h moll, donesly se k němu zprávy o těžké chorobě jeho lásky z mládí a pozdější švagrové Josefiny, manželky hraběte Kounice. Skladatel na to reagoval tím, že ve druhé větě použil citát své písně Kéž duch můj sám (ze Čtyř písní op. 82), kterou si Josefina oblíbila. Po její smrti se pak Dvořák rozhodl pozměnit závěr díla, kde ještě jednou toto téma ocitoval a připojil jedno ze svých nejjímavějších hudebních rozloučení. Krátce poté, co Dvořák dokončil partituru, napsal Josefu Bohuslavu Foersterovi: „…samo chvála nebývá spolehlivá – ale já vám to musím říct, že mám z toho díla nehoráznou radost a myslím, že se nemýlím.“ Zrovna se chystal po svém tříletém působení na prestižní pozici uměleckého ředitele a profesora skladby na newyorské National Conservatory of Music (1892–1895) k návratu do vlasti. Dílo není koncertem v pravém slova smyslu, ne náhodou se o něm hovoří jako o Dvořákově desáté symfonii. Jak rozhodně si Dvořák za touto koncepcí stál, dokládá také fakt, že radikálně odmítl virtuózní kadenci, kterou do finální věty dopsal violoncellista Hanuš Wihan, jemuž byl koncert dedikován. Prvního provedení skladby se neujal Wihan, třebaže s ním Dvořák pro premiéru počítal (důvodem byla Wihanova časová vytíženost, nikoli spor ohledně úprav), nýbrž britský violoncellista Leo Stern. Stalo se tak v londýnské Queen’s Hall 19. března 1896 za řízení autora. České premiéry se koncert dočkal o měsíc později, opět v podání Sternově a s účastí České filharmonie pod Dvořákovou taktovkou. Slovanské rapsodie Třemi orchestrálními rapsodiemi z roku 1878 Dvořák navázal na svou starší, nepříliš úspěšnou Rapsodii a moll, jíž snad za inspiraci posloužily Lisztovy Uherské rapsodie, ale která měla vycházet z lidové hudby slovanských národů. Podobný cíl Dvořák sledoval – s již větším úspěchem – i ve Slovanských rapsodiích, podobně jako v první řadě Slovanských tanců, která se rodila ve stejné době. Slovanské rapsodie tvoří volný triptych (nikoli myšlenkově provázaný cyklus) kontrastních skladeb: v první převažuje idylická nálada, druhá je dramatická, třetí radostně živelná. První dvě premiéroval sám autor s orchestrem Prozatímního divadla v listopadu 1878 v Praze, premiéry třetí se o rok později ujal Wilhelm Taubert s Konigliche Kapelle v Berlíně. Ani dnes nebývají Slovanské rapsodie uváděny v rámci jednoho programu a pohříchu se málo provádějí i jednotlivě.