Výstavy
Výstava Pulse of Samsara
Společensky odpovědné
Tento zápis označuje místo nebo službu, které podnikají kroky k odpovědnému přístupu vůči společnosti, přírodě nebo místnímu prostředí.
Další místa naleznete na stránce:
Odpovědné cestování.
Výstava Pulse of Samsara představuje díla Miroslavy Klesalové, Blanky Němcové a Lukáše Šmejkala, kteří se ve své tvorbě zaměřují na krajinu – vnější i vnitřní – a zkoumají její proměny, paměť a vztah k materiálnímu světu.
Výstava Pulse of Samsara přináší tři různé umělecké pohledy na krajinu – ať už tu, která nás obklopuje, nebo tu, která se odehrává uvnitř nás. Autoři se ve své tvorbě soustředí na téma proměny, paměti a materiálu jako nositele příběhů a zkušenosti. Skrze materiály jako geotextilie, hlína či malířské plátno sledujeme rytmus, který není lineární, ale cyklický – vrstevnatý a neustále se obnovující. Jako samotná samsára: cyklus života, smrti a znovuzrození, v němž je každá proměna zároveň návratem k počátku – k tělu, k půdě a kolektivní paměti.
V době, kdy žijeme v prostředí zahlceném syntetickými látkami, zrychlenou výrobou a odcizením od původních zdrojů, nabízejí tyto práce alternativní rytmus. Časově náročné rukodělné procesy, které autoři volí, nejsou pouze poetickým gestem, ale aktivním politickým rozhodnutím. Přes materiál se obracejí k základním otázkám: Jak vnímat pomíjivost vlastního bytí ve světě, který ohrožujeme svou lhostejností? Půda, z níž jsme vzešli, tu může zůstat a zregenerovat se – a to i bez nás.
Výstava zároveň otevírá otázku, jak se vymanit z cyklu opakujících se krizí – ekologických, společenských i osobních. Z buddhistického pohledu představuje samsára nejen koloběh života, ale také připoutanost k nevědomému jednání. Možnou odpovědí je bodhi – stav probuzení, poznání souvislostí a přijetí odpovědnosti, který lze v křesťanské tradici přirovnat k znovuzrození či vnitřní proměně, jež vede k uvědomění, obratu a aktivnímu přijetí odpovědnosti za vlastní život i svět kolem nás. Umělecké procesy založené na pozornosti k materiálu, místu a času se tak stávají nejen výrazem péče o svět, ale i výzvou k proměně způsobu, jakým v něm jednáme. Vystoupit z koloběhu neznamená vzdát se světa, ale začít jej tvořit vědoměji – s respektem, který přesahuje individuální zkušenost.