Památné místo na Bílé hoře v Praze 6 připomíná neslavnou bitvu, která se zde odehrála 8. 11. 1620. Katolické armády porazily vojska českých stavů, hájící reformní náboženství a kulturu. V následujících letech byla česká politika zcela podřízena habsburské nadvládě, a to na 298 let.
Obě armády se střetly
8. listopadu 1620 na Bílé hoře, jen
několik kilometrů od pražských městských hradeb. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně rozhodla o osudu celého stavovského povstání. Podstatně
výhodnější pozici zaujalo stavovské vojsko, jelikož bylo umístěno na návrší a část vojů byla těžko přístupná i z důvodu hlubokých obranných příkopů vykopaných v noci před bitvou. Mělo oproti císařsko-ligistickému vojsku též řadu dalších výhod, jelikož bylo
odpočaté, dobře živené, a mělo v zádech pevné pražské hradby pro případ ústupu.
Ovšem blízkost
Prahy se nakonec ukázala jako nepříliš výhodná, jelikož se prý mnozí
důstojníci nedostavili k vojsku a raději
trávili svůj čas v krčmách. To však nebyl zásadní problém. Důležitějším se ukázaly peníze, resp. nevyplacení žoldu stavovskému vojsku. Ruku v ruce se zahálkou naverbovaných oddílů šel i
nedostatek peněz v pokladnici vzbouřenců, což vedlo k
nespokojenosti vojáků a jejich nevelké ochotě k boji. Nicméně ani situace císařskoligistických vojsk nebyla ideální, jelikož jejich síly byly vyčerpány šarvátkami s nepřítelem a rychlým pochodem ku Praze. Řady vojáků od počátku tažení značně prořídly, některé části vojska byly navíc hluboko v týlu a k místu bitvy se dostávaly jen postupně.
Moderní a staré řazení vojsk, útok císařských a panika stavovských
Stavovská vojska se seřadila podle modernější
nizozemské vojenské taktiky, která se již řadu let u protestantských vojsk užívala,
císařsko-ligistické vojsko použilo starší
španělský vzor. Přestože se nizozemská taktika ukázala během třicetileté války jako účinnější,
nebyla pro stavovské vojsko roztažené příliš do šíře a nezvyklé na toto schéma
příliš výhodná. K samotné bitvě na Bílé hoře nemuselo dojít, jelikož oba velitelé císařsko-ligistických sil si byli vědomi skutečnosti, že čas hraje pro ně a že na jaře budou v podstatně výhodnější pozici než nyní na podzim. Ke změně strategie a
prosazení bitvy je přiměl bavorský kníže Maxmilián, stojící
v čele katolické Ligy, který chtěl rozhodné a rychlé vítězství.
Útok zahájila císařská vojska, žoldnéři stavů začali utíkat a
panika zasáhla zbylé stavovské vojsko. Pozdější legenda dramaticky líčí poslední
hrdinný odpor Moravanů, kteří se odmítli vzdát. Realita však byla odlišná. Především se nejednalo o Moravany, jelikož to byly pouze
žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy, nejvíce snad bylo v jejich řadách Němců. Výrazný odpor této jednotky byl zapříčiněn tím, že
neměla kam uniknout, protože byla obklíčena a v zádech měla zdi
letohrádku Hvězda.
Fridrich Falcký bitvu nestihl
Český vzdorokrál
Fridrich Falcký se k bitvě ani
nedostavil, protože v té době pořádal slavnostní oběd pro anglické vyslance. A v okamžiku, kdy se rozhodl bojiště navštívit, potkával se s již ustupující armádou. Po večerní poradě nechal proto naložit vozy a ráno 9. listopadu 1620 ve spěchu opouštěl
Prahu. Po jeho útěku vtrhlo do
Prahy císařské vojsko Ferdinanda II. Habsburského a o osudu české královské koruny bylo rozhodnuto.
Konec Českého stavovského povstání a začátek rekatolizace
Bitva na Bílé hoře znamenala
faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. V jejím důsledku museli
všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech. Nelze se také nezmínit o
popravě 27 předáků stavovského povstání dne 21. června na
Staroměstském náměstí. Ačkoli se po bitvě pozice Habsburků v českém státě upevňovala,
spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.