Domažlický ponocný sloužil městu do 14. století. Ještě v sedmdesátých letech 20. století tuto funkci zastával člověk. Poté byl nahrazen magnetofonem instalovaným na věž kostela.
Služba věžného vznikla asi ve 14. století. Měl za povinnost zvonit na zvony při církevních obřadech, ale také hlídat město před nebezpečím ohně, vpádu vojsk a případě velké vody. Mezi jeho práci také patřilo oznamovat hodiny zpěvem, které právě odbyly.
Funkce ponocného byla zřízena krátce po pověžném. Roh mu sloužil jen k burcování občanů při nebezpečí. Také obcházel v noci město a dbal na pořádek a klid.
V 19. století tyto funkce zanikly, ale v době 1. republiky bylo zpívání pověžného a i ponocného obnoveno. Už jen jako turistická atrakce. Po 2. světové válce chodíval se psem v letních měsících od 21 do 24 hodin ponocný jménem Zelenka. Zpíval třikrát na střídačku s pověžným Plachým. V 50. letech dělal ponocného Martin Zdanovec. Ten chodil bez psa a z věže mu odpovídala jeho manželka. Zřejmě byli poslední, kteří bydleli ve světnici nad ochozem věže. V roce 1968 se tohoto řemesla ujal Josef Tykal. Zpíval sám bez pověžného.
Rok 1971 prý krátkou dobu zastával funkci jistý důchodce Jírovec, ale po velkých problémech byla jeho služba ukončena. Na věž kostela byl instalovaný magnetofon s nahrávkou ponocného, který sám zpíval do 21 do 24 hodin. Tohle zařízení dodnes funguje.
Každý pátek a sobotu večer se můžete zaposlouchat do zpěvu skutečného ponocného. Této funkce důležité pro udržení starobylých zvyků města a podporu cestovního ruchu se znovu ujal zdejší kostelník Roman Holub. Ponocný nosí na sobě plášť navržený historikem PhDr. Janem Vogeltanzem, který je odborníkem přes vojenství. Takový plášť byl součástí stejnokroje Rakousko-Uherské císařské armády, jejímž vysloužilcem ponocný zpravidla býval. Na tuto dobu odkazuje i jeho čepice. Kromě trouby z volského rohu má ponocný ještě halapartnu a lucernu. V ní umístěnou svíčku může podle domažlické zvyklosti po ponocného zpěvu sfouknout přítomné nejmenší dítě.