V září 2024 přibyla do zahrady Oblastní galerie Liberec nenápadná, avšak strukturou a materiálem výrazná socha socha od Matouše Lipuse s názvem Jizerský Enti – alias pastýř Stromů.
Matouš Lipus se ve svých sochách, intervencích a instalacích zabývá významnými otázkami souvisejícími s člověkem a přírodou, životním prostředím a soužitím, a to jedinečným stylem plným metafor, symbolů a hybridních figurativních postav. Jeho díla odráží vztah a zájem o ekologický přenos, hlubinou ekologii a postnaturu.
Nenápadná, avšak strukturou a materiálem výrazná socha Jizerský Enti – alias pastýř Stromů – odkrývá společenství lesů, rostlin a další sbližování s jinými entitami než jen s lidskými. Přestože jsou jeho pozorovatelé po většinu času lidé, mohou Jizerského Entiho obdivovat i jiné entity – hmyz, ptáci, stromy, jichž je téměř součástí, chmýří, které proletí, nebo jiné rostliny. Možná vám název připomíná slavného anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena a nejste daleko od pravdy – jméno Enti pochází z pera mistra Pánů Prstenů, jehož slavný příběh reflektuje balanc dobra a zla na světě. Možná onen slavný příběh přichází v čas, kdy svět se opět dere do nepokojů, kdy je balanc lidstva a přírody v disharmonii. Říkávalo se, že jazyk Entů je velmi složitý, houpavý, se sklonem k opakování a trvá dlouho k vyjádření. Každé slovo už v sobě totiž obsahovalo celý jedinečný příběh. Připomínal šumění stromů, zurčící vodu v potoku, praskající kmeny či nenápadné opadávání listů. Všechny zvuky lesa, které vám zrovna přijdou na mysl. A díky tomu dostali poslání ochraňovat veškerý rostlinný život, protože jak víme, rostliny nemluvící naším jazykem snadno podléhají zkáze, protože se nemohou samy bránit.
Stromový muž je tak postava, která splývá s ostatními tvory v lese, naslouchá a mění náš pohled na to, jak můžeme vidět či jak vidíme svět. Dílo, které se objevuje v naší zahradě – místo mezi přírodou a společností, mezi veřejným a soukromým prostorem, uvnitř a vně nás podněcuje k bližšímu prozkoumání oblastí jiných smyslů, než jakými lidé tradičně komunikují. Je potřeba vynaložit úsilí, zastavit se a naslouchat zvuku kolem nás v blízkosti stromů. Slyšet jinak než sluchem, vidět jinak než očima a vnímat jinak než hmatem a čichem. Stát se rozhraním obyčejného člověka a stromu. Být sám. Být se sebou. A právě v tento přítomný okamžik porozumíme řeči Jizerského Entiho a náš příběh již nikdy nezmizí.