Průhonický zámek několik kilometrů jihovýchodně od Prahy je otevřen veřejnosti pouze částečně. Zpřístupněna je zde expozice Průhonický zámek a park – dílo přírody a lidského ducha, pamětní síň zakladatele parku Arnošta Emanuela hraběte Silva Taroucy. Ostatní prostory využívá Akademie věd ČR.
V části západního křídla zámku, které je přístupné z Malého nádvoří, můžete navštívit stálou expozici s názvem „Průhonický zámek a park – dílo přírody a lidského ducha“ věnovanou zakladateli Průhonického parku hraběti Taroucovi.
Součástí expozice jsou informace o historii průhonického panství, o portugalském rodu Silva -Tarouca a jeho působení v Čechách, o přestavbě zámku, jeho tvůrcích a především o založení zdejšího rozsáhlého krajinářského parku. Je zde zdokumentováno období jeho budování, hlavní myšlenky tvůrce i další významný počin v oblasti dendrologie – založení Dendrologické společnosti.
Mimo to zde lze využít Rytířský sál, který slouží jako konferenční centrum. Pečlivě zrekonstruované historické sály a salóny jsou vybaveny potřebnou prezentační technikou a připojením k internetu. Rytířský sál je také často využíván k romanticky laděným svatebním obřadům. Zámek také často využívají filmaři – roku 1984 se v tomto romantickém prostředí například natáčela známá pohádka S čerty nejsou žerty.
Z historie zámku Průhonice:
Na místě dnešního průhonického zámku stával od 14. století gotický hrádek pánů z Říčan. Poprvé je doložen roku 1404 jako majetek rodiny pražských patricijů Velfloviců. Ve 2. polovině 15. století, kdy Průhonice vlastnili Zapští ze Zap, byl hrádek upraven na renesanční zámek a naproti starému paláci byl postaven nový renesanční palác. V roce 1636 je ale zámek uváděn jako zpustlý.
Jeho tehdejší majitelé, rytíř Antonín Binago a jeho syn Augustin, kteří Průhonice vlastnili do roku 1669, zámek stavebně upravovali. Po nich se zámeček dostal do držení jezuitů, kteří v letech 1680-1685 přikročili k jeho rozšíření. Dostal tak podobu čtyřkřídlé budovy s výraznou věžicí při vstupu. Dnešní podobu dala zámku v Průhonicích ovšem až rozsáhlá neorenesanční přestavba pro hraběte Arnošta Emanuela Silva Taroucy, která se uskutečnila v letech 1889-1894. Autorem projektu v tehdy novém a moderním stylu české novorenesance byl architekt Jiří Stibral. Na 220 ha luk a lesů v okolí Botiče v blízkosti zámku dal hrabě zřídit rozlehlý park, v němž bylo vysazeno množství vzácných rostlin. Roku 2010 se zámecký park stal součástní světového dědictví UNESCO.