Jak Národní muzeum zvládlo covidovou dobu?
Ta doba asi ještě nekončí, epidemie ze světa ještě nezmizela a pořád ovlivňuje naši činnost. A když snad pomine, je otázkou, zda se svět vrátí k normálu, tam kde byl někdy na konci minulého roku 2019. Mám na mysli především principy ekonomického fungování a turistického ruchu.
Co se týká zhruba půl roku, kdy jsme s covidem žili, tak si myslím, že jsme to zvládli celkem dobře. České Národní muzeum bylo samozřejmě stejně jako všechna muzea dva měsíce zavřené. Bylo to jeho první tak dlouhé uzavření od druhé světové války. I to ukazuje, že to byla doba mimořádná a zvláštní.
Podařilo se vám ten mezičas nějak plodně využít?
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré a my jsme se ho snažili využít k několika věcem. Už minulý rok jsme si vypracovali po velkých rekonstrukcích budov strategii rekonstrukce digitální. Ta má mnoho kroků a týká se vnitřního a administrativního fungování, komunikace, digitalizace sbírek, prezentace návštěvníků. Doba covidová všechno hodně urychlila. Stali jsme se mezitím součástí CESNET, což je sdružení akademických a univerzitních institucí v oblasti IT, cloudových úložišť atd. V IT jsme udělali obrovský kus práce a nastartovali jsme si tím novodobou etapu. Vyvíjíme například zcela novou robustní aplikaci pro návštěvníky, která má být i marketingovým zdrojem a zároveň má využívat veškeré digitální technologie, jako jsou virtuální realita nebo rozšířená realita. Vedle našich sbírkových předmětů bude našim návštěvníkům nabízet rozšířený zážitek z muzea. V tomto nám covid vlastně pomohl.
Ukazuje se, že moderní technologie jsou pro dnešní muzeum nezbytné…
Určitě, dřív jste vystavil brouka a lidé viděli jen brouka a popisek. A vy jste musel strašně přemýšlet, jestli uděláte jen jednoduchý popisek – střevlík kožitý, nebo zda k tomu dáte ještě nějaký panel, který bude složitě vysvětlovat, jak se ten střevlík množí, čím se živí, kde žije atd. K nám chodí do muzea celé spektrum návštěvníkům, které můžeme rozdělit v podstatě na dvě velké skupiny lidí. Jedni chtějí rychlý zážitek, zatímco druzí se chtějí dozvědět víc. Je těžké těmi klasickými technologiemi vyhovět všem. Moc textu výstavu většinou zahlcuje, málo textu zas někoho neuspokojuje. Statické věci pak nebaví děti. Dnešní moderní technologie a data různého typu, ať jsou to texty, videa, obrázky, 3D realita, můžete k tomu střevlíkovi zakomponovat, takže si tam nakonec každý najde, co chce a potřebuje. Moderní technologie velmi rozšiřují komunikační možnosti muzea a vstřícnost vůči návštěvníkovi, který to zároveň požaduje. Přitom se však muzeum nesmí stát nějakým virtuálním parkem, musí tam fungovat onen genius loci.
Co ještě jste v době covidu vymysleli?
Okamžitě jsme si stanovili následující strategii – to, že jsme zavření, musíme využít k přípravě na okamžik, kdy se návštěvníkům opět otevřeme. Bylo nám naprosto jasné, že propad návštěvnosti bude velký. A proto jsme si řekli, že musíme připravit něco nového.
Do našeho plánu jsme mimořádně zařadili hned několik výstav. V měsíci červnu to bylo jak na běžícím pásu. Otevřeli jsme expozici mineralogie a pak speciální výstavu Symboly o státní symbolice. Říkali jsme si, že v takové těžší chvíli by bylo hezké ukázat stání symboly a co se pod nimi dobrého i zlého během těch 100 let odehrálo. Dále přišly Poklady numismatických sbírek, čímž jsme zpřístupnili dříve nevyužívané sklepní prostory historického Národního muzea. A konečně 30. června jsme otevřeli první zahraniční výstavu, ze Slovenska, o generálovi Rostislavovi Štefánikovi, jednom ze zakladatelů bývalého Československa. Ta výstava je hodně zajímavá, protože ho ukazuje nejen jako politika a generála, který tragicky zahynul při leteckém neštěstí, ale i jako takového československého Lawrence z Arábie. Vědce, pilota, meteorologa, milovníka žen a dobrodružství, prostě takového nevšedního člověka, který za 39 let svého krátkého života toho zvládnul opravdu hodně.
A přes prázdniny bychom ještě rádi otevřeli velkou výpravnou výstavu Velcí čeští skladatelé, věnovanou hvězdné čtveřici Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Bohuslav Martinů a Leoš Janáček.
A pak přijdou velcí Sluneční králové?
Ano intenzivně jsme pracovali na zlatém hřebu pro tento rok. Je jím veliká výstava Sluneční králové, unikátní soubor předmětů z doby staré egyptské říše z naleziště Abúsír, kde už 60 let pracují naši egyptologové. Je to vůbec poprvé, co tak velký soubor předmětů Egypťané pustí, jen pojistná hodnota je asi miliarda korun (cca 37 milionů eur). Ta výstava má dva cíle – ukázat práci českých egyptologů v Egyptě a zároveň do Čech přivézt kousek historického Egypta. Bude to představení nesmírně zajímavého období prvních stavitelů pyramid a prvních faraonů, jejich života a fungování tehdejší staré říše. Slavnostní otevření plánujeme na 30. srpna a pak od 1. září až do února 2021 bude výstava ozdobou naší historické budovy.
Přibližte nám tu výstavu trochu podrobněji?
Stojí na třech pilířích. Prvním jsou unikátní předměty a sbírky z Egypta, což je samo o sobě složité sem přivézt. Zároveň však nejsme schopni přivézt celý Abúsír, je to ohromná lokalita s hroby kousek od Gízy na kraji Káhiry. Má úžasnou atmosféru a k nejzajímavějším a nejcennějším věcem tam patří nástěnné obrazy, výzdoba jednotlivých pyramid a hrobek. Takže druhým pilířem jsou multimédia, kdy ukazujeme, jak to v Abúsíru vypadá, aby si člověk mohl představit celé to prostředí. Zapojíme do toho 3D realitu, videomaping a další technologie.
Takže jsme nelenili a doufáme, že to, co jsme udělali nám pomůže vrátit se brzy do normálu, obnovit návštěvnost, přilákat českého a postupně i zahraničního návštěvníka.
Kdo jsou vlastně vaši zahraniční hosté?
Lákáme návštěvníka kvalitního typu, který má rád kulturu, přijde, koupí si vstupenku a chová se v Praze slušně. Pokud se všichni spojíme, tak je to možná šance, jak trochu vyměnit návštěvníky Prahy, ale i dalších měst, kteří k nám mířili dříve často jen za levným alkoholem, za kvalitní bonitní turisty, kteří jsou společenským i ekonomickým přínosem. Už se nám to ostatně ukazuje. Jakmile se teď rozvolnila opatření s okolními státy, je vidět, že právě mezi německými a rakouskými turisty jsou mnozí takoví.
V první řadě teď cílíme na okolní země. Budeme sledovat co se ve světě děje, jak se obnovuje turistický ruch, letecká doprava a postupně budeme lákat i další kvalitní návštěvníky. Pokusíme se k tomu využít i zmíněnou výstavu Sluneční králové, protože takhle atraktivní nová výstava na podzim nikde připravená nebude. Dává nám to výhodu konkurenceschopnosti vedle blízkých center, jakými jsou Vídeň, Berlín, Mnichov nebo Drážďany. Skvěle zapadá i do kampaně Světové Česko agentury CzechTourism. Není to výstava, která pouze přiveze nějaký kus historie ze světa, ale ukazuje umění, erudovanost a nálezy Čechů v Egyptě, kde se už dlouhá desetiletí podílejí na odhalování a objevování jedné z klíčových lidských civilizací.
Jakou část návštěvníků Národního muzea tvoří domácí a kolik zahraniční klienti?
Národní muzeum netvoří pouze jedna budova, v Praze máme spoustu různých objektů, ale když to vezmu obecně, nejvíc je samozřejmě navštěvován komplex historické a nové budovy v Praze. Za minulý rok to bylo skoro milion návštěvníků, kteří se dělí zhruba 50 na 50. Ty české návštěvníky pak můžeme rozdělit na dvě základní skupiny – rodiny, které přicházejí hlavně o víkendech, a pak školní výpravy a další vzdělávací instituce.
Stal jste se generálním ředitelem v 26 letech, v roce 2002, věřil jste, že to zvládnete?
Já to muzeum znal, byla to moje první zaměstnání či brigáda už v roce 1993, kdy jsem ještě neměl vysokou školu a ukončil jsem maturitu. Úplně náhodou jsem se dostal na oddělení novodobých českých dějin, kde jsem začal pracovat jako elév. Vydržel jsem tam až do roku 1997. Byla to dobrá zkušenost, protože jsem zjistil, jak muzeum funguje z druhé strany. Hodně jsem toho viděl, a přitom si mne nikdo nevšiml (smích).
Pak jsem sice v 90. letech nakonec odešel, ale ta vazba byla taková, že mi můj bývalý šéf jednou zavolal a řekl, že dosavadní generální ředitel abdikoval, že ministerstvo vypsalo výběrové řízení a já splňuji všechny kvalifikační limity. Udivilo mne to, měl jsem za sebou teprve dva roky po magisterském studiu. Ale pak jsem si řekl, že to zkusím, napíšu koncepci a před tu ministerskou komisi si sednu. Jenže komise mne nakonec doporučila ke jmenování. Na místě ministra kultury seděl tehdy zajímavý inspirativní člověk Pavel Dostál, svérázný politik, umělec, nadšenec, který ale nerad politikařil a dělal překvapivé věci. Proto ho asi nezadrželo jmenovat 26letého kluka do čela takové velké instituce.
Jaké byly hlavní mezníky vaší práce?
Od začátku mne to bavilo. Některé mezníky přicházely samovolně a některé jsem si musel vybojovat. Měl jsem strategii a tušil, na co se v muzeu musím soustředit. Takový první mezník byly velké ničivé povodně v roce 2002. Ještě před nimi jsem začal plnit příkaz, aby muzeum připravilo plány evakuace pro podobný případ. Dokončili jsme to do půl roku a vzápětí povodně skutečně vypukly. A jak se zaměstnanci tomu plánu věnovali, tak to měli nacvičené, věděli, kde co mají a co mají dělat. Dost nám to pomohlo zachránit sbírky. Díky tomu jsem se i se spoustou lidí v muzeu sblížil. Během povodní jsem byl s kolegy v terénu a oni zjistili, že nejsem nějaký protekční fracek, ale že mi o muzeum opravdu jde.
Druhý mezník nastal s novou výstavní politikou. Strategii jsme totiž nově postavili na velkých profilových výstavách – Lovci mamutů, Voda a život… Do té doby se chodilo do muzeu skoro jen jednou za život a my jsme se snažili to novou náplní změnit. Aby muzeum žilo, aby to byla dobrá vzdělávací, edukativní instituce.
Další mezník se týkal našich sbírek. Máme jich 20 milionů, byly roztahané na různých místech ve špatných prostorách, špatně zpracované a evidované. Tak jsme je začali dávat do pořádku. I mnoho objektů Národního muzea jsem zdědil v tak špatném stavu, že se s tím muselo něco rychle dělat. Nejprve jsem začal s lobbingem za sehnání peněz a když už jsem je sehnal, tak jsme se vrhli na opravy.
Na řadu tak přišla i velká rekonstrukce historické budovy…
To byl velký sen v rámci celého procesu. Historická budova totiž od vybudování v roce 1891 nebyla opravovaná a ocitla se v havarijním stavu. Šlo o velkou investici, musel jsem přesvědčovat politiky, sehnat peníze, pak jsme museli vystěhovat skoro 10 milionů sbírkových předmětů, 20 km knih a někde je řádně uložit. Vedle toho jsme si proto postavili a zrekonstruovali velké depozitární komplexy a pak jsme museli stěhování perfektně načasovat.
Do toho se nám podařilo tehdejší vládu přesvědčit, aby nám dali sousední moderní budovu bývalého federálního shromáždění, později rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe). Zároveň jsme obě budovy propojili v podzemí a rozšířili tak muzeum na Václavském náměstí v centru Prahy na komplex dvou budov, čímž jsme se stali docela velkým muzeem.
Dalším mezníkem je doba covidová, jak jsme o ní mluvili, protože musíme najednou úplně jinak uvažovat o fungování muzea.
Co ještě chystáte?
Budujeme všechny expozice od prehistorie, dělá se kompletní expozice přírodovědná a historická, začali jsme stavět expozici 20. století a vznikne i speciální muzeum pro dětské návštěvníky, pro školáky. Od 4 do 7 let to je úžasný věk, ty děti nasávají různé informace jak houby, ale musíte s nimi komunikovat jejich jazykem, přes emoce, barvy, zážitek, hru… Proto spolupracujeme s pedagogy a umělci.
A na stole máme velmi zajímavý projekt Lidé. To bude archeologická a antropologická expozice, jejíž design vytvořil mladý český architekt Petr Janda, jenž se proslavil například revitalizací pražských náplavek.
Jsem optimista, když všechno půjde dobře a věřím, že teď po covidu budeme otevírat v pravidelném tempu novou výstavu nebo expoziční celek. Máme širokou zahraniční spolupráci, díky Slunečním králům máme technologii na přivážení dalších výstav, takže si na delší dobu vytváříme výstavní plán.
Plánujete kromě Slunečních králů ještě něco speciálního?
Na podzim příštího roku bychom rádi přivezli výstavu, která se bude jmenovat Země mamutů a dělá se na klíč pro nás. Chceme přivézt ze Sibiře asi 10-12 částí zmrzlých mamutů i dalších zvířat z té doby. Je to velmi komplikované, teď právě řešíme, jak technologicky provést transport.
V jaké podobě to nakonec lidé uvidí?
Musí to být v prosklených mrazácích, do nichž bude vidět. Technologii jsme si loni okoukli na menší výstavě v Japonsku.
Odkud to dovezete a jak spolupracujete s místními odborníky?
Z Republiky Sacha na Sibiři, ti lidé tam jsou velice komunikativní a kooperativní, rádi by to využili jako prezentaci dálného východu Sibiře. Kromě naleziště mamutů tam mají i naleziště diamantů a ohromné množství dalších věcí. Naši paleontologové by se rádi podíleli přímo tam na výzkumech.
Pak připravujeme společně s Bavorskem velikou výstavu o baroku, které chceme prezentovat nejen jako umění, ale jako fenomén určitého období v regionu. Myšlenkový, literární, společenský...
Co vaše expediční činnost?
Obnovujeme ji. V Súdánu máme odborníky na Merojské království, další velkou nilskou civilizaci. Během konfliktu v Sýrii jsme se snažili expedovat materiální pomoc syrským památkářům na záchranu památek, získali jsem licenci na archeologické výzkumy v lokalitě
Tell Al Shameh- Naher-el-arab, kde se nacházejí památky až z roku 2500 př. n. l. Doufám, že situace s covidem nám již na podzim dovolí začít výzkumy. A měli bychom pracovat i v Alžírsku na archeologických výzkumech též období starověku.
Kdo je Michal Lukeš
Studoval historii a slovakistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Těžištěm jeho zájmu se staly moderní české a slovenské dějiny, kterým se věnoval i během postgraduálního studia. Absolvoval stáže v Německu, Rakousku, Itálii a USA. Do Národního muzea nastoupil v roce 1993 a až do roku 1997 pracoval jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin. V letech 1998–2001 byl náměstkem ředitele Divadla Bez zábradlí. Roku 2002, když mu bylo 26 let, ho ministr kultury Pavel Dostál jmenoval ředitelem muzea. Pod jeho vedením Národní muzeum opravilo většinu svých zchátralých budov a vybudovalo moderní depozitární a laboratorní komplex. Prosadil rekonstrukci budovy Národního muzea na Václavském náměstí a zajistil na ni finanční prostředky.