Huculský kůň se považuje za
nejpřímějšího potomka divokého koně evropského – tarpana, který v roce 1879 vyhynul. První zmínka o huculovi pochází z knihy „Hippica“ od Mikołaje Dorohostajského z roku 1603. Toto plemeno
vzniklo v Bukovině a ve východních Karpatech. Hucul je jedním z nejstarších primitivních plemen získaný křížením různých koní, jako je tarpan, kůň Przewalského, ale i arabští, turečtí, tatarští koně a koně s norskou krví.
Huculský kůň je
menšího vzrůstu, měří v kohoutku 134-146 cm. Na svou velikost je
výjimečně silný a vyniká obratností v terénu. Je dlouhověký, odolný, vytrvalý a přizpůsobený horským podmínkám. Jméno získal po východoslovanském etniku Huculů, karpatských horalů.
Dnes jsou huculové zařazeni na
seznam českého hmotného kulturního dědictví a řadí se také do
genových zdrojů České republiky. V současnosti u nás žije více než polovina světové populace těchto koní.
Základem hucula je tarpan a kůň Przewalského
Houževnatý horský koník se vyvinul pravděpodobně už
počátkem čtvrtohor přímo
z tarpana lesního. Odborníci předpokládají, že vzešel jako divoký kůň z křížení tarpana a koně Przewalského. Tuto teorii dokládá
úhoří pruh na hřbetu zvířete a
zebrování na nohou. Jeho původní domovinou byly především rumunské a ukrajinské Karpaty. Lidé jej začali využívat v zemědělství a v zápřahu.
Samotné pojmenování hucul má snad původ v rumunském „hoc“ (loupežník) a „ul“ („ten“).
Národ karpatských horalů zřejmě vznikl v průběhu 17. a 18. století z obyvatel východní Evropy, kteří uprchli před válečnými událostmi do odlehlých částí Karpat. Podle tradice pořádali Huculové
loupeživé výpravy do nížin, aby pak na svých drobných houževnatých konících zmizeli i s kořistí v nepřístupných horách.
Hucul může být zbarvením hnědák, plavák nebo myšák. Huculští koně jsou chováni v těchto zemích: Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Rumunsko, Rakousko, Ukrajina, Německo a Francie.
Co se stalo s tarpany?
Divoký kůň tarpan od nepaměti žil
ve střední a východní Evropě. Vyskytoval se tam už v poslední době ledové. Při změně podnebí se zčásti stáhl na východ do černomořských stepních oblastí, zčásti zůstal ve střední Evropě. Vyvinuly se
dvě formy – lesní a stepní. Lesní tarpani žili na sever od Alp po hranici stepí na východě. Stáda stepních tarpanů se zase vyskytovala na pláních Ruska, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Maďarska. Tarpani byli stádovými zvířaty a žili stejným způsobem života jako například koně Przewalského –
ve stádech čítajících od 5 do 20 kusů,
která vedl jeden dospělý hřebec.
Tarpan byl menšího vzrůstu než dnešní domácí koně a proti koni Przewalského byl
štíhlejší a lehčeji stavěný. Zbarven byl
šedavě, často až s tmavě myší barvou, na zádech měl tzv. úhoří pruh tmavěji zbarvené srsti a na nohách lehounce naznačené zebrování.
Hříva byla krátká a stojatá, uši špičaté a tmavými žíněmi porostlý ocas byl kratší než u domácích koní.
Lidé se je snažili zdomestikovat, avšak
tarpani se ochočit nedali a na práci se nehodili. V tahu byli nepoužitelní ale i když se naučili chodit pod sedlem, nebyli lidem nijak zvlášť užiteční. Proto je
začali je lovit na maso a vybíjet jako škůdce a konkurenty domácích koní. V polovině 70. let 19. století žila na jižní Ukrajině poslední skupinka divokých tarpanů, z níž nakonec zůstala
jediná klisna. Tu pro svou zábavu však místní na Vánoce roku
1879 uštvali. Posledními ruskými tarpany byli dva (vykastrovaní) samci
v petrohradské a moskevské zoo, kteří uhynuli v letech 1886-1887. Za 1. světové války žil na východě Ukrajiny úplně poslední plodný samec, kterého však zemědělci v hladových
poválečných letech snědli.
Vědecký svět si až příliš pozdě uvědomil, jakou ztrátu způsobilo vybíjení tarpanů. Po první světové válce přistoupili
Poláci k zpětnému vyšlechtění těchto koní. Základem obnoveného „chovu“ tarpanů bylo starobylé plemeno nazývané konik, v jehož žilách zřejmě kolovalo velké množství tarpaní krve. Křížením koniků, kteří se nejvíce podobali tarpanům ze starých obrázků,
vznikli koně, které lze považovat za velmi podobné původnímu tarpanovi. S novodobými tarpany se můžete setkat i u nás, chová je
Zoopark v Chomutově. Ten je získal již roku 1985 z Polska. V zooparku se narodilo 11 hříbat a v současné době je zde
chováno 8 tarpanů. Zajímavé je také to, že za představitele domácích koní s příměsí krve tarpana se mimo huculů řadí i
starokladrubský kůň.
Kde se setkáte s huculy
Jedním z tradičních míst chovu huculských koní je
Horská Farma Hucul na úbočí svahu Janovy hory, v obci
Vítkovice, v západní části
Krkonoš. Na 170 hektarech pastvin, jež sahají až do nadmořské výšky 1100 metrů, se pase stádo huculských koní, které se
počtem i kvalitou chovných klisen a hřebců řadí mezi nejlepší chovy huculských koní v České republice. Mezi služby, které
Farma Hucul svým návštěvníkům nabízí, patří výuka jízdy na koni, vyjíždky do terénu, dětské tábory a ubytování.
Také
Farma /Y Cunkov u
Jistebnice chová huculské koně. Nachází se v krásném prostředí
Čertovy hrbatiny mezi obcemi Sedlec-Prčice a Jistebnicí. Chovatelé se zabývají
chovem a výcvikem huculských koní. Příchozím nabízejí jízdu na koních, výuku na jízdárně nebo projížďku kočárem či ve sportovním vozíku.
Kopcovitá krajina Středního Povltaví je domovem
huculů z farmy Čapí letka. Farma se nachází nedaleko přehrady
Orlík. V okolí je krásná příroda, cykloturistické trasy, agroturistika, přírodní a kulturní zajímavosti a lidová architektura. Pro zájemce je zde připraven
pobyt na farmě.
Farma Olšovka se nachází přibližně 35 km jižně od
Plzně, v nádherné krajině s výhledem na
Šumavu. Statek, jehož historie sahá do počátku 17. soletí, je v současné době provozován jako
rodinná farma se zaměřením na chov huculských koní, masného
skotu, ovcí a vodní a hrabavé drůbeže. Na farmě se můžete ubytovat a využít i další služby: relaxační vyjížďky na koni, výuka jízdy na koni, hipoterapie, atp.