Že
hrad Pernštejn nad
městečkem Nedvědice kdysi měl nějakou
zahradu nevěděli ani lidé z nejbližšího okolí. Přesto tu pořád zčásti byla, ale zarostlá ve strmém svahu a dokonale neviditelná. Byla tak zanedbaná, že se na ni téměř zapomnělo, a i zkušení zahradní architekti přiznali, že když se pod svahem poprvé zastavili, vznášela se někde ve vzduchu otázka, zda to vůbec má smysl. Památka měla k zániku rozhodně blíž než ke znovuzrození, protože zahradu nepřipomínalo vůbec nic.
Genius loci pernštejnské zahrady
Společně s otazníky se ale i po staletích nad svahy pod
Pernštejnem vznášel nesmazatelný
genius loci, duch místa a kouzlo starých časů. Při pohledu na zarostlé svahy se jen těžko dalo uvěřit, že tu kdysi býval
skleník, k němuž vedlo
kryté schodiště,
terasy a vyhlídky, fíkovna a obelisk, alej s bastionem, růžový pahorek s bludištěm,
vodní kaskáda, poustevna, nika se sochou Apollona, kruhový bazén s fontánou, rondely se sochami, turecké lázně... až nakonec dole, na rovině, se prostírala formální
zahrada se sochami Diany a Flóry,
velký bazén zvaný též rybník,
hospodářské budovy a
štěpnice s haltýřem a čínským pavilonkem. Zkrátka ráj na zemi.
V době, kdy začala
zahrada vznikat, ale už
hrad Pernštejn dávno neříkal pane slovutnému
rodu Pernštejnů. Majitelem hradu se v roce 1710 stal
baron František Stockhammer, pro něhož byla nově založená
barokní zahrada místem osobního potěšení.
Zlaté časy pod břečťanem a barvínkem
K vrcholným parkovým úpravám a faktickému vzniku
Vrchnostenské zahrady v dnešním rozsahu došlo až
na přelomu 18. a 19. století, kdy
panství koupil významný státní úředník a stoupenec josefínských reforem
baron Ignác Schröffel z Mannsberku. Stará barokní zahrada se stala
součásti rozsáhlého krajinářského parku se spoustou drobných staveb, ovocnými stromy sesazovanými do umných obrazců a skleníkem, v němž našly místo exotické rostliny. Žel, v roce 1805 Schröffel zemřel a poslední majitelé
Pernštejna,
hraběcí rodina Mitrovských z Nemyšle, se soustředila hlavně na údržbu zahrad a do větších projektů se už nepouštěla.
Konec Vrchnostenské zahrady přišel po pozemkové reformě ve dvacátých letech 20. století: velká část plochy se proměnila v zahradnictví, pěšinky ve svahu společně s odpočívadly a vyhlídkami během dalších desetiletí zmizely pod náletovou zelení a záplavou břečťanu a barvínku. Zbyl jen
sen o okrasné zahradě, která na počátku 19. století údajně patřila mezi patnáct nejvýznamnějších zahrad na Moravě a ve Slezsku.
Královské hrušky z Versailles
Naštěstí zahradní architekti se prvním pohledem nenechali odradit, ostatně jejich um a dovednost už proměnily například
zahradu kolem vily Tugendhat,
rekreační zónu v blízkosti největšího moravského obchodního areálu Olympia v Brně anebo park
boutique hotelu Chateau Herálec, plný starých stromů a kouzla tajemné
Vysočiny.
Marek Tichý, Přemysl Krejčiřík a Kamila Krejčiříková se odhodlaně pustili do pátrání po všech dostupných dokumentech, soupisech vybavení, mapách a dalších historických podkladech, které by o staré zahradě prozradily víc.
Našli ledacos, třeba
inventář z roku 1806, který zachycuje nejen jednotlivé zahradní stavby, ale také jejich mobiliář a stav ovocných i cizokrajných stromů či kvetoucích rostlin. Objevil se i
deník šlechtice Mitrovského, který si z Francie přivezl
náčrty zahrad ve Versailles. Právě inspirace slavnými francouzskými zahradami je na Pernštejně zřejmá, a to včetně obliby hrušní. Zahradní architekti se dlouho pokoušeli zjistit, proč ve
Vrchnostenské zahradě rostly čtyři stovky hrušek, až nakonec odpověď našli právě ve Versailles. V 17. století prý byla na francouzském dvoře nejhodnotnějším darem zavařená hruška, údajně skvěle účinkující na překyselení žaludku. Vzpomeňte si na to, až budete procházet pernštejnskými zahradami: hrušním a jejich šťavnatým plodům je věnovaná náležitá pozornost i v obnovené zahradě.
Vrchnostenská zahrada: prohlídky a kavárna
Dotace sice stačily na úplnou obnovu
Vrchnostenské zahrady, na pár kousků se ale přesto nedostalo, například na
skleník, jehož oprava by byla příliš nákladná. Přesto vás čeká mimořádný zážitek: hrad zahradu nabízí jako další
prohlídkový okruh s možností samostatné nebo komentované prohlídky. V původně užitkové části zahrady je expozice prezentující obnovené dílo zahradního umění se zaměřením na smyslové vnímání zahrady včetně jejího haptického modelu, k posezení láká
venkovní kavárna na terase s vyhlídkou.
Zahrady na terasách, skleník a polský hrad Książ
- Jednou z nejznámějších památek v Polsku je hrad Książ [Kšjonž] obklopený parky a zahradami. Leží pouhých třicet kilometrů od Trutnova a přestože po Malborku a krakovském Wawelu jde o třetí největší polský hrad, u nás ho zná jen málokdo.
- Středem celého komplexu je samozřejmě monumentální hrad, jehož počátky sahají až k roku 1288. Po dlouhou dobu byl v rukou českých panovníků, byli tu Lucemburkové, od roku 1463 byl majitelem hradu i Jiří z Poděbrad. Od počátku 16. století patřil hrad slezskému rodu Hochbergů. Mimochodem, Hochbergové z Hennersdorfu, česká větev tohoto rodu, založili zahrady u zámku Hluboš na Příbramsku, jednu z nejstarších botanických zahrad u nás, a nesmazatelně se tak zapsali do dějin české botaniky.
- Působivé jsou i zahrady a parky kolem hradu Książ: podobně jako na Pernštejně se rozkládají na terasách a strmých svazích. Velkou proměnou prošlo okolí hradu v letech 1789–1833, a to dle projektu architekta Christiana Wilhelma Tischbeina; poblíž dokonce vznikla umělá romantická hradní zřícenina, nazývaná Stary Książ.
- Na jižní straně hradu kdysi bývala menší zahrada s oranžerií a vinicí, východně od hradu se pak nacházela zahrada užitková. Dnešní romantické úpravy pocházejí ze začátku 20. století, kdy v bezprostřední blízkosti hradu na místě někdejších hradeb vznikla menší pravidelná zahrada se stříhanými živými ploty a malým rozáriem. Areál zahrnuje také anglický park s množstvím cizokrajných dřevin, rododendrony, vyhlídkami a hrobkou rodu Hochbergů.
- Nechybí dokonce ani palmový skleník / Palmiarnia, ten ale musíte hledat o kousek dál (GPS 50.8295453N, 16.3088544E) v místní části Lubiechów. Vůbec nejstarší polský skleník nechal postavit na začátku 20. století kníže Hans Heinrich XV. von Hochberg jako dárek pro svou ženu. Na ploše zhruba 1900 metrů čtverečních tehdy byla kromě palmového skleníku zřízena i japonská zahrada, rosarium, fruticetum a herbetum, nechyběly ani zeleninové záhony a samozřejmě teplárna.
- Skleník ze skla a železa je 15 metrů vysoký a zdejší zajímavostí je vnitřní výzdoba z originálního lávového kamene, který sem byl dopraven v celkem sedmi vagónech ze sicilské sopky Etna. Z lávy jsou postavené nejenom stěny skleníku a vyvýšené záhony pro rostliny, ale i vodopády a další architektonické prvky.