30. září 1989 – den, kdy na Malé Straně v Praze padla Berlínská zeď

Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno na základě Jaltské dohody do čtyř okupačních zón a posléze na dvě země. Západní Německo (SRN, Spolková republika Německo) bylo v období studené války součástí západního bloku, zatímco Východní Německo (NDR, Německá demokratická republika) oddělené železnou oponou bylo součástí východního bloku.

Protože Československo bylo jedinou zemí, kam se mohli obyvatelé východního Německa podívat bez víza, vedla přes nás nejlepší cesta k emigraci. Cílem uprchlíků bylo velvyslanectví Západního Německa v Lobkovickém paláci ve Vlašské ulici na Malé Straně. Počet lidí, kteří se chtěli dostat z Východu na Západ, raketově narostl v roce 1989. Podle vzpomínek tehdejšího velvyslance NSR Hermanna Hubera se první lidé hledající útočiště na velvyslanectví objevili v únoru a březnu. V létě už jich bývala téměř stovka denně a každý den přicházeli další. Lidé, kteří většinu majetku nechali doma, přijeli do Prahy často auty. Ta odstavili v pražských ulicích a během několika týdnů se tak Malá Strana a další části historického centra proměnily v obří skladiště trabantů, wartburgů a dalších značek. Jejích osudy byly různé, od krádeží až po odtah a následný prodej v autobazarech, ale původním majitelům to už bylo jedno: za životem ve Východním Německu udělali tlustou čáru.

V polovině září ale překročil počet uprchlíků na velvyslanectví 1600 osob a o dva týdny později už žilo na ambasádě asi 4000 východních Němců, většinou ve velkých stanech na zahradě. Politická jednání mezi oběma německými státy se však táhla, se zhoršujícím se podzimním počasím mezi uprchlíky rostla nespokojenost, objevily se první protestní akce a situace začínala být neúnosná.

Dopoledne 30. září 1989 přijel do Prahy tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a v 18:58 z balkonu Lobkovického paláce tisícům uprchlíků z NDR oznámil, že dostali povolení vycestovat na Západ. „Přišli jsme za vámi, abychom vám oznámili, že dnes se vaše vycestování...“ Pravděpodobně nejznámější nedokončená věta novodobých německých dějin zanikla v jásotu lidí, kteří v zahradě velvyslanectví dlouhé týdny čekali na svou cestu za svobodou.

Byrokratický aparát východního Německa se pokusil naposled zvrátit situaci krátkodobým zavedením víz do Československa. Když je po necelém měsíci zase zrušil, pražské velvyslanectví zaplavily tisíce dalších uprchlíků. 3. listopadu to komunistický režim ve Východním Německu vzdal: lidé, kteří chtěli opustit NDR, odjížděli do Prahy a dle pokynů zaměstnanců velvyslanectví rovnou přesedali do vlaků, které odjížděly na západ. O několik týdnů později, 9. listopadu 1989, padla Berlínská zeď, 165 kilometrů dlouhý symbol studené války, rozdělující Berlín na západní a východní část. Jak řekl tehdejší vedoucí úřadu spolkového kancléře Rudolf Seiters, který se společně s Genscherem událostí účastnil, první kámen z Berlínské zdi byl vylomen právě v Praze. O dvanáct dní později v Praze vypukla Sametová revoluce.

Události roku 1989 a tisíce aut opuštěných v pražských ulicích připomíná socha Davida Černého Quo Vadis, Trabant na čtyřech nohách. Originál sochy se nachází v Lipsku, v Praze můžete vidět její odlitek. Do zahrady Německého velvyslanectví není přímý přístup, ale socha je vidět zpoza plotu směrem od Petřína.