Josef Toufar pocházel ze zemědělské rodiny na
Vysočině. Už v dětství si podle svědectví vrstevníků a příbuzných rád hrával na kněze. Jeho studia překazila první světová válka, a tak zůstal doma a pracoval v hostinci a v hospodářství. Teprve otcova smrt v roce 1927, dědictví a bratrův slib, že s manželkou převezmou hospodu a hospodářství, mu umožnily konečně studovat střední školu. Ke vstupu do kněžského semináře totiž musel mít
maturitu. Jeho jedenácti a dvanáctiletí spolužáci z primy na
gymnáziu v Havlíčkově Brodě mu dali laskavou přezdívku „děda“.
V 1935
Josef Toufar maturoval na
gymnáziu v
Chotěboři a vstoupil do
kněžského biskupského semináře v
Hradci Králové.
Na kněze byl vysvěcen 29. června 1940 na
svátek sv. Petra a Pavla v
Hradci Králové, jeho primice – první mše – v rodném
Arnolci se zúčastnily se stovky občanů, přátel, spolužáků a duchovních.
V letech 1940 až 1948 Toufar působil jako farář v
Zahrádce u
Ledče nad Sázavou, kde jej připomíná
socha od
Olbrama Zoubka. Obec Zahrádka byla zaplavena při výstavbě
vodní nádrže Švihov, jediným pozůstatkem zůstal právě
kostel sv. Víta. Protože Josef Toufar byl v Zahrádce populární osobností a autoritou, která překračovala hranice církve, byl v roce 1948 byl přeložen do
farnosti Číhošť na
Havlíčkobrodsku. V době, kdy sílil tlak komunistických orgánů na podřízení si katolické církve, došlo k takzvanému
číhošťskému zázraku: 11. prosince 1949, tedy o třetí neděli adventní, se v číhošťském
kostele Nanebevzetí Panny Marie během Toufarova kázání rozkýval kříž na oltáři. Zůstal mírně nakloněný ke kazatelně, záhadný úkaz vidělo dvacet svědků.
Událost vyvolala obrovskou pozornost a do zapadlé vesnice se začaly sjíždět stovky poutníků i zvědavců. Situace se komunistické straně, která v té době už otevřeně bojovala proti církvi, nehodila do scénáře. Faráře chtěli donutit ke lživému doznání, že sám hýbal křížkem a ukázat tak křesťanské náboženství jako podvodné opium pokrokového lidstva. Tajná státní bezpečnost
28. ledna 1950 odvezla
Josefa Toufara do
věznice Valdice, kde byl následující čtyři týdny brutálně týrán, mučen a ubíjen k smrti. Neměl se k čemu přiznat, byl nevinný. Technici od StB se mezitím v číhošťském kostele neúspěšně pokoušeli sestavit podvodný mechanismus, který měl prokázat Toufarovu vinu.
25. února 1950, v den druhého výročí
komunistického převratu v únoru 1948,
Josef Toufar na následky mučení zemřel. Jeho mrtvé tělo bylo bez obřadu zahrabáno do hromadného hrobu na
hřbitově v Praze-Ďáblicích. Vzápětí propaganda zneužila Toufarovo jméno v právě natáčeném filmu
Běda tomu skrze něhož přichází pohoršení.
Toufarovým příbuzným teprve po čtyřech letech sdělili, že Josef byl neúspěšně operován kvůli prasklému žaludečnímu vředu, a po operaci zemřel. V roce 2014 byly jeho ostatky exhumovány a po odborných expertizách o rok později, 65 let po násilné smrti, uloženy v
Číhošti, a to před oltářem
kostela Nanebevzetí Panny Marie pod kamennou deskou v podlaze. Teprve po 74 letech pak
Krajský soud v Hradci Králové faráře Josefa Toufara rehabilitoval s tím, že zatčení i následné vyšetřování jeho i dalších obviněných bylo v rozporu s tehdy platnými zákony.