Modrotisk je výsledným produktem techniky zdobení látek, při níž se pomocí dřevěných nebo kovových forem nanese na plátno rezerva – hmota, jež chrání textilii v místech, která se nemají zabarvit. Matricemi se na látku tiskne chemická směs, která později zabrání jejímu obarvení, takže vytištěné vzory zůstávají bílé.
Potištěná látka je poté zastudena barvena v indigové lázni.
Modrotisk se k dekoraci látek používá od 18. století, některé matrice na tisk v převážně rodinných dílnách jsou až 300 let staré a užívá je někde až sedmá generace tiskařů! V průběhu 19. století se
modrotisk stal oblíbeným a všeobecně rozšířeným jak v měšťanských vrstvách, tak především na venkově. Po celém území českých zemí proto byly zakládány četné modrotiskové manufaktury a rukodělné dílny. Změnou hospodářských podmínek
ve druhé polovině 19. století se výroba modrotisku udržela pouze ve
specifickém prostředí venkova. Jeho využití zde bylo praktické, uplatnil se na ložním prádle a zejména na lidovém oděvu. Výrobci se proto přizpůsobovali potřebám zákazníků, což ovlivnilo způsob jejich práce, a tím i podobu hotového modrotisku.
Vzory na látce se lišily podle jednotlivých regionálních oblastí. Příležitostně se modrotisk upravoval také voskováním, které bylo vlastní lidovým vrstvám. Určitě všichni znáte také
tradiční modro-bílé strážnické či olešnické kroje, které mají nenahraditelné místo v českém folklóru. Svým nenapodobitelným designem se vepsaly do tuzemských unikátů a památek, stejně jako třeba tradiční cibuláky.
Pokud chcete vidět výrobu modrotisku na vlastní oči, můžete navštívit
dvě rodinné modrotiskové dílny, tedy
Modrotisk Danzinger v
Olešnici nebo
dílnu Arimo ve
Strážnici. Obě dílny pořádají veřejné návštěvy s ukázkou výroby a vy se tak můžete seznámit s nejstarším způsobem potiskování textilu. Napříč Evropou dnes funguje pouze šest tradičních barvířských dílen.
Jak vzniká modrotisk?
Jen příprava samotného tisku je velkou alchymií a vědou. Bavlněné plátno, které se dnes používá nejčastěji, se před samotným tiskem musí
vyprat,
naškrobit (kukuřičným nebo bramborovým škrobem),
usušit a vymandlovat. Až na takto upravenou látku se nanáší barva, které se říká rezerva. Jedná se o krycí vzor. Ten v určitých místech zabrání obarvení plátna.
Barva je tvořena kaolínem a ztuhlou pryskyřicí, tzv. arabskou gumou. Jejich poměr a další přidané látky jsou často barvíři střeženy jako rodinné výrobní tajemství. Dá se tedy říci, že
co modrotiskařská dílna, to unikát – a v tom spočívá celé kouzlo.
Nanesená rezerva následně schne po dobu jednoho dne. Až pak se namáčí do barvicí lázně, nejčastěji indigové, a to hned několikrát za sebou. Ačkoli známe indigo jako krásně modrou barvu,
bezprostředně po nanesení má nazelenalý odstín. Až
oxidací se mění na modř, která je pro modrotisk charakteristická. Barvíř střídavě namáčí a vytahuje látku tak dlouho, dokud nedosáhne požadovaného modrého odstínu.