Jenže
Jakub Jan Ryba (1765−1815) nebyl andělský duch
Vánoc. Byl to učitel, táta třinácti dětí (šest z nich zemřelo v dětském věku), dříč, romantik i zoufalec, který nakonec odešel do lesa a už se nevrátil. Právě za ním — a hlavně s ním — se s
Kudy z nudy vydejte do
Rožmitálu pod Třemšínem. Do města, kde Jakub Jan Ryba působil od roku 1788 jako učitel a regenschori až do své smrti v roce 1815. Do města, které ho zaměstnávalo, svazovalo, ale taky inspirovalo. Kde měl svou katedru, varhany, žáky, manželku Annu i svoje životní jho. A kde poprvé zaznělo:
Hej, mistře, vstaň bystře... Dnes o jeho odkaz pečuje
Společnost Jakuba Jana Ryby, sdružení obdivovatelů a ctitelů
Rybova hudebního, literárního i pedagogického díla.
Začít u varhan
Pokud chcete
Rybovu stopu cítit opravdu zblízka, zamiřte nejdřív do
Starého Rožmitálu, ke
kostelu Povýšení svatého Kříže. Uvnitř jsou varhany z roku 1750, na které hrával sám mistr. Každou neděli, každou slavnost, každou zkoušku se sborem. A právě tady zazněla poprvé jeho nejslavnější
Česká mše vánoční. Psal se rok 1796, Ryba byl ve svých nejlepších letech a život kolem ještě dával smysl.
Dnes se mše v kostele hraje každé
Vánoce, vždy večer na Štědrý den. A pokaždé se v těch tónech něco rozvibruje — jako by to nebyla jen hudba, ale i zpětné volání. V roce 1990 na kostele přibyla pamětní deska, ale větší poctu než každoroční živé provedení stejně žádná tabulka dát nemůže.
Hrob mezi jasany
Kousek od kostela, na farním hřbitově těsně u zdi, leží
Rybův hrob. Není to jeho původní místo posledního odpočinku — to bylo daleko za městem, na
morovém hřbitově, kam tehdy pohřbívali sebevrahy. Až po čtyřiceti letech jeho ostatky přenesli sem, blíž k centru, blíž k hudbě. Je to zvláštní místo. Tiché, stíněné, nijak okázalé. Přitom, když tam chvíli postojíte, cítíte tu tíhu i úlevu najednou. A pak se možná podíváte trochu stranou — na
náhrobek Rybova nejstaršího syna Josefa, lékaře, který si nesl otcovo jméno i tichou bolest.
Starorožmitálská fara: Rybův domov
Fara, kde Ryba bydlel, má číslo popisné jedna. Opravdu. Je to
nejstarší obydlený dům v Rožmitále a tenhle titul mu právem patří. Ačkoliv současná podoba je „verze po požáru“, protože v roce 1794 to tu lehlo popelem – a spolu s tím i kus Rybova života. Ale vzchopil se, jak už to u něj bývalo, postavil se k varhanám, usedl ke kantorskému stolu a pokračoval dál. Co mu taky zbývalo jiného?
Na faře žil s manželkou Annou a rozrůstající se rodinou. K tomu vedl školu, sbor, žáky a úřední agendu. Dny musely mít víc než 24 hodin — anebo byl Ryba prostě jeden z těch, kdo je umí roztáhnout.
Vedle fary stojí
Kaplanka, půvabný domek s mansardovou střechou, který kdysi obývali kaplani. Dnes vypadá jako kulisa ze starého filmu: klid, stromy, letité zdi a mezi nimi ticho, které by sneslo noty. Ještě pár kroků a ocitnete se u
sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1729. Stojí mezi dvěma lipami, pořád vzpřímená, pořád nejstarší svého druhu ve městě. Ryba pod ní určitě nesčetněkrát prošel. Možná i zaklel, když šel do školy pozdě. A možná se i občas zastavil – stejně jako vy.
Mezi kostelem, zámkem a školou
Ze
Starého Rožmitálu je to do města kousek, stačí přejít
říčku Skalici a kolem
Cvokařského muzea zamířit do
aleje Johanky z Rožmitálu. V centru vás přivítá
zámek, renesanční budova s gotickou věží, kdysi sídlo arcibiskupského panství. V Rybově době tu bylo živo, zámek byl sídlem správy panství. Právě tady, na zámku, se také narodila jeho budoucí žena
Anna (1769–1823), dcera hospodářského ředitele
Jana Jakuba Laglera.
V roce 1803 se v nově upravené
zámecké zahradě slavilo desetileté výročí jmenování
arcibiskupa Viléma Florentina Salm-Salma. Ryba k té příležitosti složil celou kantátu. S německým textem, slavnostním leskem a hudbou, která zněla, jako by neměla starosti. A přitom ji složil ten samý muž, co večer doma látal punčochy svým dětem.
Kousek od zámku už čeká
Náměstí s
kostelem sv. Jana Nepomuckého, kdysi malá kaple, pak neobarokní chrám podle návrhu
Josefa Fanty. Varhany, na které tu Ryba hrával, už dávno zmizely. Ale na ochozu zůstal vzkaz na litinové desce:
Pozoruj denně své činy a zkoumej je. Kdo jiný by to mohl napsat než Ryba?
Tam, kde Ryba bydlí dodnes
V budově
bývalé obecné školy u
kostela stojí
Základní umělecká škola Jakuba Jana Ryby. Vznikla teprve v roce 1952, ale pamětní deska u vchodu připomíná
100. výročí Rybova příchodu do Rožmitálu. Děti tam dnes chodí na klavír, flétnu, malbu nebo tanec. Možná některé z nich také jednou složí něco, co přežije generace.
Když odbočíte do
Rybovy ulice, půjdete skutečně v
Rybových stopách. Ryba tudy chodíval denně, od školy ke kostelu, z domova do práce, z práce do not. Starou školu, kde učil, už dávno sežral zub času a požár. Ale na jejím místě, na nároží
uličky Příkopy, dnes stojí dům s pamětní deskou. Není okázalá, ale ví své.
Podbrdské muzeum a Rybova vánoční mše s tichou ozvěnou
Kdo chce Rybu poznat opravdu zblízka, musí do
Podbrdského muzea. Nečekejte nudné vitríny. Tohle je místo, kde Rybův příběh dostal prostor a kde slavná
skladba Hej, mistře není relikvie, ale živý jazyk. Expozice věnovaná Rybovi a jeho mši je ucelená, citlivá a důkladná – vznikla díky lidem, kterým na něm záleží.
Společnost Jakuba Jana Ryby tu odvedla obrovský kus práce.
Před muzeem na mostě si všimněte
sousoší sv. Václava a andělů z roku 1803. Když se tehdy sochy slavnostně osazovaly, Ryba stál kousek opodál. Dnes už tu původní
svatý Jan Nepomucký není, rozbil ho projíždějící vůz. Nahradila ho litinová verze. Ale andělé zůstali.
Rybova poslední cesta
Nakonec se z
Rožmitálu vydejte ven za město. Když se vydáte
Alejí královny Johanky, projdete mezi stromy, které toho zažily víc než většina z nás. A nad
osadou Voltuš, na místě, kam málokdo zabloudí náhodou, stojí
Rybova mohyla. Právě sem se
8. dubna 1815 vydal, s osudem, který už nechtěl dál nést. Třetí den po jeho odchodu ho našli. Na místě nejdřív stál litinový kříž, později přibyla kamenná mohyla. Lidé, kteří sem chodívají, obvykle nemíří za tragédií, ale za pochopením. Místo je také tradičním cílem každoročního
pochodu Vánočním krajem Rybovým. Tady také možná člověk pochopí, že Ryba nebyl jen „ten od vánoční mše“. Byl to člověk, který v hudbě hledal klid, když ho ve světě nemohl najít.
Třemšín na dohled
Když už jste tady, udělejte si čas ještě na
Třemšín. Tyčí se do výšky 827 metrů nad mořem, ale kvůli výšce se sem většinou nechodí. Spíš kvůli tomu, že Jakub Jan Ryba tenhle kopec miloval a rád sem vodil své děti a žáky.
Od mohyly nad Voltuší vás povede turistická značka, cestou se podíváte na
Voltušskou vyhlídku a seznámíte se s
rožmitálskou železnou pannou. Na vrcholu
Třemšína stojí
zbytky středověkého hradu a
kaplička Proměnění Páně z roku 1771. V srpnu se tu koná poutní mše, na Nový rok výstup. Ale můžete jít kdykoliv.
Brdské lesy jsou věčně zelené a Třemšín nečeká na davy. Jen tam je. Tichý, stálý, tak trochu jako Ryba.