K nejúspěšnějším představitelům rodu patřil Půta Švihovský z Rýzmberka (1450–1504). Vystudoval práva v Lipsku a od roku 1479 až do své smrti zastával úřad nejvyššího sudího království Českého. Zároveň byl hejtmanem kraje Plzeňského a Prácheňského a držitelem panství švihovského, rabského, arcibiskupských statků v Roudnici a řady dalších větších i menších sídel. Od krále Vladislava II. získal také právo těžit drahé kovy a privilegium k přestavbě čtyř rodových sídel, které uplatnil zejména na Rabí a na Švihově ve spolupráci s tehdejším renomovaným architektem Benediktem Rejtem.
Čertovský vodovod
Na jeden život úspěchy, majetky i kariéra jak hrom, ale zkusme najít odpověď na otázku, proč by vzdělaného šlechtice, který navíc hovořil několika světovými jazyky, měl odnášet čert?
Odpověď hledejme v legendách, které provázejí podobně schopného muže, Jakuba Krčína z Jelčan. I pan Půta byl údajně člověk neústupný, krutý a bezcitný, který navíc pro nákladné přestavby svých hradů a přestavby a stavby četných kostelů, například v Nezamyslicích a ve Strašíně, potřeboval stále větší finanční obnosy a rád proto zvyšoval daně. Poddaní jej za to nenáviděli a pánovu pověst nevylepšily ani technické vymoženosti, které lidem usnadňovaly život – například unikátní dřevěný vodovod, který přiváděl vodu z vrchu Prácheň do kašen na zámek, na náměstí a k městskému pivovaru v Horažďovicích. Vodovod fungoval až do roku 1930 – tedy více než 400 let poté, co si Půtu odnesl čert.
Kde najdete hrob pana Půty?
Existuje několik pověstí o strašlivých Půtových skutcích, jimiž roku 1504 pohár pekelné trpělivosti přetekl. Zda si pro Půtu přišel čert na Rabí nebo s ním vyrazil strop na Švihově, se ale neví. Zatímco na Rabí prý ďábel využil úzkou průrvu ve stropě rozsáhlého sklepení, na Švihově si pana Půtu odnesl přímo z ložnice. Otvor, kterým pekelník se svou obětí proletěl, se prý opakovaně objevuje i ve střeše velké věže švihovského hradu. Aneb jak stojí psáno ve staré kronice: "Mnohokrát se pokusili díru ve stropě zakrýt, ale do rána zela vždy ve stropě znovu, jako tichá výčitka a připomenutí všem pánům hradu, že peklo měří své skutky spravedlivě a každá kapka zla může být tou poslední".
Jisté je, že na rozdíl od Jakuba Krčína, jehož hrob je prázdný, pan Půta nakonec v pekle neskončil. Odpočívá v horažďovickém klášteře, který sám založil, a na nádherném náhrobku z červeného mramoru je vyobrazen v životní velikosti. Přesto jeho běsnící a nasupený ohnivý přízrak, bloudící po obou západočeských hradech, patří ke strašidlům, která není možné vysvobodit. Především již před staletími zemřela dáma, která by se o to snad jako jediná mohla dle kletby pokusit – Bohunka Meziříčská z Lomnice, manželka pana Půty. Manžela mohla z pekelných spárů dostat jedině tak, že by hrad Švihov rozebrala vlastníma rukama kámen po kameni a všechny trámy, kameny a cihly pak roznesla do míst, odkud se na hrad dostaly. Bohunka tak ovšem neučinila, a proto Půta musí bloudit po hradbách, dokud se Švihov nerozpadne sám.