Gotický dům U Kamenného zvonu se nachází v samém centru města, na Staroměstském náměstí. Je považován za nejcennější středověký měšťanský dům v Praze. Galerii hlavního města Prahy slouží jako prostor pro její významné výstavní projekty.
Historie budovy
Podle posledních stavebně-historických průzkumů se počátky domu U Kamenného zvonu datují
do druhé poloviny 13. století, kdy za mohutným věžovým nárožím s masivními obvodovými zdmi vzniklo i podélné boční stavení. Nejstarší stavební etapa se zachovala ve sklepích a v přízemí jižního křídla.
Druhá stavební etapa následovala kolem roku 1310. Tehdy byla v přízemí zřízena kaple s bohatou figurální a ornamentální malířskou výzdobou, pokrývající stěny i klenbu. Výsledkem přestavby objektu ve druhé čtvrtině 14. století byl
reprezentativní městský palácový dům s věžovým nárožím, který je pozoruhodným dokladem činnosti
severofrancouzsky orientované dvorské huti a jenž je ojedinělým dodnes dochovaným příkladem tohoto typu architektury v Praze.
Hlavní dominantu průčelí bohatě zdobeného gotickými architektonickými prvky tvořila plastická figurální výzdoba. Její ikonografický program oslavoval ideu království a panovnickou rodinu – v této souvislosti vznikla domněnka, že stavebníkem byl někdo z okruhu královského dvora. Typické domovní znamení umístili na nároží budovy v 16. století. Po roce 1685 a v 18. století proběhly
barokní úpravy budovy. Náročné rekonstrukci domu U Kamenného zvonu, při které byla stržena novobarokní fasáda z 19. století a objeveno gotické průčelí, předcházel rozsáhlý stavebně-historický průzkum.
Rekonstrukce byla dokončena v roce 1988 a město přidělilo objekt
Galerii hlavního města Prahy, které slouží jako výstavní prostor pro její významné výstavní projekty. V objektu je otevřena prodejna knih a katalogů a v atriu
kavárna U Zvonu.
Rekonstrukce budovy a různé interpretace
Dům U Kamenného zvonu dnes většina návštěvníků Staroměstského náměstí vnímá jako jeden z mála
autentických středověkých pražských domů. Spolu s katedrálou sv. Víta a Staroměstskou mosteckou věží tvoří ve většině popularizujících a turistických publikací obrazovou kulisu pasážím o lucemburské etapě města. V případě domu U Kamenného zvonu si však často ani neuvědomujeme, že je jeho
podoba dílem až relativně nedávné rekonstrukce, že je výsledkem radikální památkové interpretace, která byla zahájena v sedmdesátých letech 20. století a trvala téměř dvacet let.
Zatímco v exteriéru došlo ze strany invenčních restaurátorů k náznakovému vizuálnímu scelení kamenné fasády, jež skutečně může v mnohém někdejší středověký koncept asociovat, tak v interiéru se připomínky středověku mohou zdát skoupé a omezené na několik málo prostor s fragmentárně dochovanou a restaurátorsky sestavenou či retušovanou výzdobou. Věžový vstupní objekt domu, který se obrací do náměstí, byl v rámci rekonstrukce přepatrován, došlo též k přepříčkování řady místností, jinde k jejich scelení, vše ve snaze na základě nesmírně složitě vyhodnocovaných nálezů maximálně rehabilitovat středověké dispoziční uspořádání. Restaurátoři, v jejichž čele stanul Jiří Blažej, se po celou dobu potýkali s nesmírně titěrnou prací, při níž každý řemeslně opracovaný úlomek kamene vynesený ze zásypů stropů a ze zazdívek dokumentovali, popisovali, zkušebně skládali k sobě s dalšími a na základě doslova detektivní práce vše vyhodnocovali a z fragmentů sestavovali staré prvky do nových.
Někteří odborníci zpětně s odstupem celkovou koncepci rekonstrukce kritizují, ne-li dokonce dávají za negativní příklad památkové a dobou podmíněné obnovy. Řada jedinečných nálezů a odkryvů někdejší výzdoby zavdávala množství podnětů k různým hypotézám, které neměly jen důležitý dlouhodobý badatelský dopad, ale nutně se zpět promítaly do realizace samotné. Jednou z nich, která se s příběhem domu postupně od počátku prací sžívala, až nabyla stávajícího dominantního a téměř nediskutovaného přijetí, je interpretace domu jako panovnického obydlí na Starém Městě. V recentních publikacích je tak sochařská výzdoba fasády datována krátce po roce 1310 a připisována Janu Lucemburskému (1296–1346) a jeho choti Elišce Přemyslovně (1292–1330), malířská výzdoba dvojice interiérových kaplí je při vzájemně odlišných datacích – jak dále uvidíme – dávána objednávkou na vrub pouze královně Elišce. V jakémsi donátorském vakuu se pak absencí interpretací ocitají další malířské realizace v domě.
V souladu s tímto výkladem a interpretací byla u příležitosti sedmistého výročí nástupu Jana Lucemburského na český trůn po jeho sňatku s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou uspořádána výstava „KRÁLOVSKÝ SŇATEK – Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský – 1310“. K výstavě vyšel objemný dvousvazkový katalog. Bohužel plánovaná monografická publikace k domu U Kamenného zvonu nebyla dokončena a mnohé z otázek ohledně existence dvorského umění poslední Přemyslovny a prvního z Lucemburků na českém trůně, jehož počátky ve staroměstském domě spatřovaly vědecké týmy pražské výstavy, nejsou dosud uspokojivě zodpovězeny.
Budova nemá bezbariérový přístup.