Karlův most je druhý nejstarší most České republiky a v Praze nejstarší dochovaný most přes řeku Vltavu. Vznikl na místě původního Juditina mostu zničeného roku 1342 táním ledů. Most zakončený z obou stran věžemi založil Karel IV. v roce 1357. Pilíře mostu zdobí 30 soch světců.
Na místě dnešního Karlova mostu býval ve starých dobách
přechod přes svázané klády (tzv. prahy). V 10. století zde podle dobových pramenů stával
dřevěný most, který býval pravidelně poškozován
povodněmi, proto nechal
Vladislav II. postavit kolem roku 1170 kamenný
most Juditin (pojmenovaný podle vladařovy manželky Judity Durynské). Ten byl poškozen roku 1342, když na jaře tály ledy.
Stavba nového mostu začala na příkaz krále
Karla IV.
v roce 1357 9. 7. v 5:31 ráno, přesně
podle výpočtu královských astrologů. Stavba byla dokončena roku 1402. Řízením stavby byl pověřen Petr Parléř, most byl ale zcela dokončen až po jeho smrti počátkem 15. století. Most je postaven z pískovcových kvádrů, měří na délku 515,76 m a na šířku 9,5 m.
Až do roku 1841 byl Karlův most jediným „suchozemským“ komunikačním spojením přes
Vltavu v Praze.
Praha se stala i díky kamennému mostu významnou zastávkou na evropských obchodních cestách. Most byl postupně ozdoben třiceti sochami a sousošími. Původně se mu říkalo jen
Kamenný nebo Pražský most. Název
Karlův most se vžil až kolem roku
1870 na základě dřívějšího podnětu K. H. Borovského.
Sochy, které zdobí Karlův most
Barokní
sochařská výzdoba (30 soch a sousoší) je dílem zejména
Matyáše Brauna, ale také
Jana Brokofa a jeho syna Maxmiliána. Převážná většina soch byla na mostě instalována více než 300 let po jeho založení (mezi lety 1706-1714. Ve 14. století tu byl umístěn
první kříž, do roku 1503 byla postavena také socha
Bruncvíka, z níž se dochoval jen podstavec, dnes umístěný v
Lapidáriu Národního muzea. Na původním místě je replika od Ludvíka Šimka, který vytvořil rovněž rytířovu postavu.
Nejstarší dodnes stojící sochou v původní podobě je sv.
Jan Nepomucký z roku 1683, poslední bylo umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje v roce 1928.
Sochy ve směru na Malou Stranu vlevo
- Sv. Ivo – patron právníků; vdova s dětmi vzhlíží k světci, který se jich ujal před soudem.
- Sv. Barbora, Markéta a Alžběta – uprostřed Barbora, napravo Markéta, nalevo Alžběta. Sousoší vzniklo na popud císařského rady Jana Václava Obyteckého z Obytce – sv. Barbora ho měla chránit před náhlou smrtí).
- Pieta (Oplakávání Krista) – sousoší objednala pražská obec za peníze z veřejné sbírky. V 15. století tu byla Boží muka.
- Sv. Josef s Ježíšem
- Sv. František Xaverský – dolní část sousoší tvoří postavy z exotických zemí, kde František působil jako misionář – Číňan, Tatar, mouřenín a Ind, kteří nesou desku se stojícím sv. Františkem. Před ním klečí pohanský kníže, přichystán přijmout křest.
- Sv. Kryštof – původně zde stála strážnice, která se při povodni 1784 zřítila do vody i se strážníky. Sv. Kryštof je patronem cestujících, lodníků, plavců, ochránce proti bouřím a vodě.
- Sv. František Borgiáš – autor Ferdinand Maxmilián Brokof (1710); ústřední postava třetího generála řádu jezuitů, pocházejícího ze slavné katalánské rodiny Borgiů
- Sv. Ludmila s malým Václavem
- Sv. František Serafinský – sousoší nechal zhotovit hrabě František Kolowrat-Liebštejnský na památku záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu roku 1853.
- Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop – dominikán Vincenc, pocházející z bohaté valencijské rodiny Ferrero, křísí nebožtíka v rakvi a se zdviženou rukou vyhání ďábla z posedlého člověka. Český patron, zakladatel a opat Sázavského kláštera Prokop, odstrkuje berlou satana. Na soklu jsou tři karyatidy – poprsí Saracéna a Žida, obrácených sv. Vincencem ke křesťanství, a plačícího démona, spoutaného sv. Prokopem.
- Bruncvík – mimo řadu soch na podstavci ve vodě stojí socha rytíře s taseným zlaceným mečem v pravici, erbem po boku a se lvem u nohou. Bruncvík vlastnil zázračný meč, který podle pověsti na jeho přání sám srážel hlavy nepřátelům. Při opravě Karlova mostu po povodni z roku 1890 byl prý v mostovce skutečně objeven velký zrezivělý meč.
- Sv. Mikuláš Tolentinský – světec žijící na přel. 13. a 14. století proslul svými zázraky a uzdravováním nemocných. V 18 letech vstoupil do řádu augustiniánů, působil v italském městě Tolentino. Socha, zobrazující světce podávajícího chléb chudým, vznikla na objednávku augustiniánů od sv. Tomáše.
- Sv. Luitgarda neboli Sen Sv. Luitgardy – Luitgarda žila na přel. 12. a 13. století na území dnešní Belgie, byla členkou cisterciáckého řádu; jeptiškou se stala na základě zjevení Krista, který ji volal, aby ho následovala. Posledních 12 let svého života byla slepá a před smrtí se jí zjevil ve snu Ježíš na kříži, objal ji a přitiskl její ústa k ráně na svém boku. Tuto událost zobrazuje Braunovo sousoší.
- Sv. Vojtěch – Slavníkovec Vojtěch byl druhým pražským biskupem, zasloužil se také o založení benediktinského kláštera v Břevnově. Vyvraždění svého rodu Vršovci přežil díky tomu, že v té době pobýval v Římě. Po návratu se rozhodl působit jako misionář mezi pobaltskými Prusy v Pomořanech, kde zemřel roku 997 mučednickou smrtí. Je světcem uctívaným v celé střední Evropě.
- Sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan – monumentální sousoší objednal hrabě František Josef Thun jménem řádu trinitářů, který založili ve 12. století sv. Jan a Felix a který měl za úkol vykupovat křesťany z pohanského zajetí. Na skále stojí sv. Jan s rozlomenými pouty, vedle něj sv. Felix, o něco níže poustevník Ivan, jako zástupce zemských patronů. V dolní části skály je zamřížovaná jeskyně s uvězněnými křesťany, které hlídá pes a Turek s důtkami a šavlí. Za Turkem stojí jelen s křížem mezi parohy, který připomíná období, kdy oba zakladatelé řádu žili v lesích jako poustevníci a při rozjímání je vyrušilo zjevení jelena s červenomodrým křížem na hlavě.
- Sv. Václav – socha vznikla na náklad Pavla Aloise Klára, syna zakladatele Klárova ústavu slepců, k 25. výročí založení ústavu.
Sochy ve směru na Malou Stranu vpravo
- Madona a sv. Bernard – uprostřed sousoší stojí Panna Maria s Jezulátkem, k ní vzhlíží vpravo klečíci sv. Bernard v řeholním rouchu, andílek před ním drží opatskou pokrývku hlavy. V levé části kromě andílků jsou atributy Kristova utrpení – kříž, hřeby, kladivo a kleště, figura kohouta a veraikon – upomínka na pověst o Veronice, která zmučenému Kristu podává šátek k otření tváře, do něhož se zázrakem otiskl jeho obličej.
- Bradáč – patří k našim nejstarším veřejným plastikám. Původně byla na třetí klenbě Juditina mostu na staroměstské straně, při zaklenutí ramene byla vyňata a zazděna do nábřežní zdi mezi Karlovým mostem a křižovnickým klášterem do téže výšky. Plastika Bradáče byla prvním staročeským vodoznakem. Vědělo se, kam až voda v městě dosáhne, když vystoupí k bradě, nosu nebo jeho uším.
- Madona, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský – oba světci, zakladatelé dominikánského řádu, přijímají od Madony růženec. Pod Madonou je zeměkoule v oblacích a symbolický pes s pochodní v tlamě (Domini canes = psi Páně).
- Kalvárie, sv. Kříž – kříž jako první ozdoba mostu zde stával už za Karla IV., od té doby byl několikrát vyměněn. Silně zlacený nápis v hebrejštině "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů" (Kadoš, Kadoš, Kadoš, Adošem Cevaot) okolo kříže byl podle nápisu na podstavci a podle pověsti pořízen královským tribunálem roku 1696 z pokuty Žida, který se posmíval kříži. Pověst však není pravdivá, odsouzený se stal obětí lživého udání. Pro židovské občany a návštěvníky města je nápis nepochopitelný a uráží jejich náboženské přesvědčení, proto sem byly 8. 3. 2000 umístěny tři tabulky s vysvětujícím nápisem.
- Sv. Anna – světice je zobrazena v dobově oblíbené podobě samotřetí, tzn. ve společnosti své dcery Panny Marie a vnuka Ježíška, který objímá zeměkouli s křížkem a Anna ho chová na ruce.
- Sv. Cyril a Metoděj – sousoší z let 1928-38 stojí na místě Brokofova sousoší Ignáce z Loyoly, které se při povodni roku 1890 zřítilo do Vltavy
- Sv. Jan Křtitel – Jan Křtitel, patron johanitů – maltézských rytířů, má u levého boku kříž a mušli, připomínající Kristův křest.
- Sv. Norbert, Václav a Zikmund
- Sv. Jan Nepomucký – dílo Jana Brokofa (1683) je nejstarší plastikou na mostě. Tato socha sv. Jana Nepomuckého se stala závazným ikonografickým vzorem, podle níž vznikaly a vznikají další sochy světce u nás i v cizině. Pět hvězdiček kolem světcovy hlavy, rocheta, kříž a palma mučednictví jsou jeho neodlučitelnými atributy. Hvězdy se údajně objevily nad hladinou, když byl Jan Nepomucký svržen do vody. Mají symbolizovat 5 písmen latinského slova "tacet", což znamená "mlčí". Na levém reliéfu podstavce je zpověď královny Žofie, na pravém je zobrazeno Nepomukovo svržení do Vltavy, uprostřed nápis a bronzový znak donátora. Položí-li se ruka na kříž tak, aby se každý prst dotýkal jedné z hvězd, splní se prý tajné přání.
- Sv. Antonín Paduánský – pískovcová socha kazatele v řádovém rouchu mnichů františkánů s Ježíškem a lilií; u nohou světce stávala dříve ozdobná tepaná lucerna.
- Sv. Juda Tadeáš – jeden z Kristových apoštolů, drží evangelium a kyj, kterým ho zabili pohané.
- Sv. Augustin – světec drží hořící srdce a šlape po kacířských knihách.
- Sv. Kajetán – socha s typickými barokními ozdobami andělíčky a obláčky, za sochou vysoký trojhran, který symbolizuje sv. Trojici. Sochu pořídil bývalý konvent kajetánů (theatinů) v Praze. Sv. Kajetán v 16. století tento řád založil, aby pomáhal lidem při morových epidemiích.
- Sv. Filip Benicius – jediná mramorová socha na Karlově mostě byla vytvořena v Salzburku na objednávku řádu servitů, jehož členem byl i její autor. Sv. Filip byl tak horlivým kazatelem, že byl jmenován generálním vikářem řádu; měl se stát i papežem, ale toto poslání odmítl (připomíná papežská tiára za jeho pravou nohou).
- Sv. Vít – světec v oděvu římského legionáře (pocházel ze Sicílie, žil ve 3. století) stojí na skále se lvy, ke kterým byl uvržen, aby ho zabili. Místo toho si však mírně lehli k jeho nohám. Předtím byl namáčen v kotli s vroucí smolou, ale vyvázl bez jediného zranění. Nakonec byl v žaláři mučen tak dlouho, dokud nezemřel. Sv. Vít je patronem české země, je také ochráncem lidí trpících epilepsií, tanečníků, herců a komiků; kníže Václav získal od císaře Jindřicha ramenní kost světce a zasvětil mu chrám, který nechal postavit.
- Sv. Kosma a Damián se Salvátorem – sousoší vzniklo na objednávku lékařské fakulty (sv. Kosma a Damián jsou patrony lékařů), oba světci jsou oblečeni v dobových úborech profesorů pražské univerzity, drží nádoby s léky a mučednické palmy.
Sochy jsou od 20. století postupně nahrazovány kopiemi. Podle legendy byla při stavbě do malty přidávána
vajíčka. Při rozboru původní malty v roce 2010 však vědci z Vysoké školy chemicko-technologické zjistili, že vejce na stavbu použita nebyla. Zato je prokázáno, že se
malta zalévala mlékem a vínem. Vše o Karlově mostě se dozvíte v několika sálech původního Křižovnického špitálu a kostela sv. Františka, kde je umístěné
Muzeum Karlova mostu.
Karlův most se stavěl bez vajec římskou technikou
Podle nejnovějšího průzkumu vědců z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Akademie věd ČR žádná vajíčka v maltě Karlova mostu použita nebyla. Několikaletý výzkum, který provedli na sice obtížně dostupné, ale opravdu původní maltě naopak dokázal jinou úžasnou skutečnost – jedná se o tzv. římskou maltu, jejíž receptura byla až donedávna považována za ztracenou s pádem Říše římské, a tudíž neznámou pro středověké stavitele. Tento typ malty (vzniklé tuhnutím a tvrdnutím vypálené směsi křemičitanu a uhličitanu rozmíchané ve vodě), vhodné pro vodní stavby, vymysleli a na svých významných strategických stavbách používali právě staří Římané. Zatím nikdo nepředpokládal, že se takto kvalitní typ malty mohl používat v zemích Koruny české.
Velkým překvapením bylo experimentální ověření značné pevnosti a příznivé tuhosti, zároveň též nízké objemové hmotnosti. Těmito vlastnostmi připomíná středověká malta z Karlova mostu dnešní lehké konstrukční betony, z nichž se staví například moderní mosty nebo vrtné plošiny na ropných polích v moři. Naopak, kdyby se do malty přidala vejce v technologicky zajímavém množství, ztratila by pak hmota svou obrovskou pevnost a tuhost, kterou má.
Víte, že...?
- Mostecké brány Karlova mostu sloužily jako uzamykatelné strážkyně Starého Města a Malé Strany?
- Detailní forenzní analýza v minulých letech stopovou přítomnost stop "vajec" (slepičího albuminu) ve zdivu prokázala a současně vyloučila albumin kachní nebo holubí. Podle vědců se jedná o zbytky potravy dělníků – představa středověkého kameníka, který si v polední pauze na hromadě písku loupe ke krajíci chleba vajíčko na tvrdo a slupky háže pod sebe, je sice na hony vzdálená zkazkám o fůrách vajec zpevňujících konstrukci, ale realitě odpovídá docela dobře
- Roku 1621 tu byly pro výstrahu na několik let zavěšeny koše s hlavami 12 z pánů, popravených na Staroměstském náměstí
- V roce 1723 byl most osvětlen olejovými lucernami
- Až do roku 1841, kdy byl dostavěn most císaře Františka I., byl Karlův most jediným komunikačním spojením přes Vltavu v Praze
- Od roku 1883 jezdila po mostě koňská tramvaj, kterou nahradila roku 1905 elektrická dráha a v roce 1908 autobus? Provoz automobilů na mostě skončil roku 1965
- Sedící socha Karla IV. na Staroměstské mostecké věži má skutečnou podobu panovníka
- Malostranská mostecká věž byla ve svém základu součástí původního Juditina mostu
- Originály soch jsou umístěny v lapidáriu Národního muzea či v Gorlici na Vyšehradě
Karlův most byl založen Karel IV. v roce 1357.
Řízením stavby Karlova mostu byl pověřen Petr Parléř.
Při stavbě byly použity pískovcové kvádry.
Karlův most byl jediným spojením přes Vltavu až do roku 1841.
Díky kamennému mostu se Praha stala významnou zastávkou na evropských obchodních cestách.
Barokní sochařskou výzdobu zhotovil převážně Matyáš Braun mezi lety 1706-1714.
Nejstarší dochovaná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1683 je nejstarší v původní podobě na mostě.
Hvězdy symbolizují 5 písmen latinského slova 'tacet', což znamená mlčí.
Podle legendy byla při stavbě do malty přidávána vajíčka, ale vědecký výzkum z roku 2010 prokázal, že vejce použita nebyla.
Výzkum ukázal, že použitá malta je tzv. římská malta, jejíž receptura byla dříve považována za ztracenou.