Kupecký dům F. L. Věka v Dobrušce

Kupecká tradice od roku 1773

Kupecká tradice v Kupeckém domě F.L. Věka se začíná psát roku 1773, kdy si dům zakoupil Josef Hek (otec Františka Heka).

Josef Hek přišel do Dobrušky vlastně jen náhodou a na skok, ale uvízl tady na celý život. Ono uvíznutí bylo dost kuriózní. Josef přijel do Dobrušky na svatbu svého bratra jako družba. Josef zalíbil se nevěstě i rodičům tak, že si ženich z lásky k němu i k nevěstě, aby je učinil šťastnými, zaměnil s bratrem úlohu nabídl mu, aby ji vzal nevěstu za choť, on že jim půjde za mládence. Zajistil bratrovi peněžní pomoc a zprostředkoval vše u rodičů i u nevěsty.

Josef si v Dobrušce otevřel vlastní dílnu (pod náměstím), zámečnické řemeslo mu dobře vynášelo, získal si vážnost a byl zvolen do významné cechovní funkce.

Poté co si Josef koupil dům na náměstí otevírá zde krám, který i s domem předává roku 1790 svému synovi Františkovi, poté co se vrací z pražských studií.

František Hek kupcoval v Dobrušce dvaatřicet let. Z toho prvních šestnáct let (až do zhoubného požáru v roce 1806) znamenalo příslovečná biblická léta tučná, druhých šestnáct roků bylo stále hubenějších.

Syn František otcovy naděje, pokud šlo o obchod a podnikatelské vlohy, nikterak nezklamal.

Hekův obchod nebyl obvyklým venkovským krámem. Moderněji bychom Hekův obchod mohli nazvat obchodem smíšeným zbožím. Vedl nejenom všechno běžné kupecké, krupařské a potravinářské, nechybělo mu ale ani lepší zboží, například káva, která si tehdy teprve razila cestu z velkých měst a jejích kafíren k oblibě také u zámožnějších venkovských a maloměstských rodin. Zdatný obchodník však současně vedl také levnější kávu náhražkovou, kávu z cikorie, která šla asi líp na odbyt. Do kupeckého krámu patřil pochopitelně také cukr, sůl i nejvoňavější sortiment, exotické koření.

Obchodník a podnikatel to byl vskutku čilý a taky vynalézavý – dnes bychom řekli v používání nových prodejních metod. Hned v prvních měsících svého kupcování využíval inzerátů, a to byla tehdy v českých novinách dost vzácnost.

Lze říci, že Hek předběhl svoji dobu, když zcela v moderním obchodním duchu upozorňuje v inzerátu zákazníky na jakostní zboží, které má na skladě. Zároveň ujišťuje zákazníky dokonalostí obsluhy, i tím, že vyjde vstříc jejich přáním co do velikosti nakupovaného množství. Tímto inovativním přístupem získal zákazníky nejen v Čechách a na Moravě ale i v zahraničí.

Za průlomové lze považovat i Hekovo využití cizího kapitálu. Vědom si skutečnosti, že papírové bankocetle nebyly vzhledem k vysoké inflaci dobrým uchovatelem hodnoty a současně vědom si toho, že jedinnou rozumnou investici (vzhledem k neexistenci spořitelen) představovala koupě pozemků, kterých však nebyl dostatek. Nabídl obyvatelům Dobrušky možnost investice do svého obchodu. Investoři investovali do Hekova obchodu svoje přebitky čímž získali nejen výhodný úrok ale i jistotu, že investované přebytky neztratí na hodnotě. Z těchto cizích zdrojů byl Hek schopen dosáhnout rychlejšího tempa růstu. Jednalo se tak o dnešní obdobu akciové společnosti.

Tragickým pro Heka se stal 9. květen 1806, kdy město postihl největší požár v jeho dějinách. Ráno 9. května 1806 byl František Hek ještě zámožným měšťanem a majitelem prosperujícího obchodu. Večer toho dne z něho byl žebrák, bez střechy nad hlavou.

Jak to ohnivé jezero vzniklo, nikdo nikdy neobjasnil. Hek byl zrovna na poli za městem, když spatřil zlověstný dým. Pak uslyšel poplašné vyzvánění. Všeho nechal a spěchal domů. První, co chtěl chránit před ohněm, byla jeho milovaná knihovna. Čítala tři tisíce dvěstě osmdesát čtyři svazky. Ukryl je ve sklepě. Doufal, že tam pod dvojím klenutím bude v bezpečí. Osudnými se však Hekovi staly nedávno dovezené sudy s hořlavinami, které zatím uklidil na dvůr do skladu. Prudký náraz vichru srazil hořící báň radniční věže právě před jeho dům. A trámy, navršené před domem, zanesly oheň do přízemku...

"Nyní mně samému bylo úzko, neboť předními dveřmi domovními nemohl jsem již ven, poněvadž všechny domy na náměstí stály v jednom spojeném plameni; nezbývalo mi proto nic jiného, nežli co nejspěšněji utéci zadními dveřmi. A poněvadž jsem viděl, že již ani přízemí není bezpečné, pomýšlel jsem na to zachránit svůj stolek pokladní. Vzal jsem jej na hlavu a chtěl jsem s ním k zadním dveřím. Ale jaká hrůza mne pojala, když jsem viděl, že část domu, kterou se muselo jíti k zadním dveřím, je v plamenech. Tu jsem prosil Pána, aby mi dodal síly, abych nepozbyl mysli a duchapřítomnosti. Vrátil jsem se s pokladním stolem do světnice ještě volné, složil jej a stáhl z peřiny dlouhou cíchu, ponořil ji do kádě s vodou, hodil ji přes hlavu a proběhl dvorem, kde už sudy a bedny se zbožím byly zachváceny ohněm. Až posud jsem byl sebe vědom; co se potom se mnou dálo, dověděl jsem se teprve později, po několika hodinách."

Hek přišel k sobě za městem. Ležel na zemi, měl jenom nouzově ošetřená zranění a popáleniny na hlavě, noze a pravé ruce, polovice kabátu a vesty zuhelnatělé. Zabalený do mokrého plátna začal se dusit dýmem a upadl, nepochybně by pod troskami svého domu uhořel, nebýt řezníka, který pro něj skočil do dýmu a plamenů a vytáhl ho bezvědomého ven.

František Hek si do rodinného kalendáře zapsal, že svoje ztráty odhaduje na 17 000 zlatých. V celém městě utrpěl bezkonkurenčně největší škodu. V kapse kabátu měl náhodou 15 krejcarů – když nepočítáme polnosti, byla to jeho hotovost a celý jeho majetek.

Koncem února roku 1811 došlo všech soudních úřadů zapečetěné dvorské nařízení. Obsah byl zdrcující: "Bankocetle uvedené v oběh v plné hodnotě stříbra byly stlačeny na pětinu; potom všechny poukazy peněžní, jakož i každá listina o koupi a prodeji byla stanovena podle předepsané škály s působením nazpět pro několik již let prošlých v nestejných částkách. Následek byl, že každý, kdo měl až do 15. března 1811 roku sto zlatých jmění, nyní z toho zachoval jen dvacet zlatek; kdo v touž dobu prodal živnost podle běžné ceny, ke své hrůze poznával, že peníze za ni stržené dělají jen pětinu smluvené prodejní ceny, že tedy svou realitu vyhodil za pac a daleko pod její skutečnou cenu; všechny splátky byly určovány buď podle předepsané škály, nebo uvedeny na absolutní pětinu; kde však vázl na nemovitostech starý dluh, který mezitím dostal vyplacený v bankocetlích, tomu bylo velmi zle, poněvadž musil dluh opláceti plnou cenou ve stříbře."

Dvorské nařízení postihlo dobrušského kupce Heka snad ještě drtivěji než oheň. Při požáru sice ztratil během několika hodin celý svůj majetek, nedotčena však zůstala pole a luka. A kromě toho před požárem měl jak se říká svůj majetek čistý – nevázly na něm dluhy, vyjma části vypůjčeného provozního kapitálu. Teď to bylo horší. Hek ještě nějakou dobu zápasil, nechtěl se vzdát, ale jako obchodník se na vlastní nohy už pořádně nepostavil. Navíc si na něj zasedly úřady, živené domácími nepřejícníky, leckdo mu nedokázal odpustit předchozí úspěch; co na tom, že už patřil minulosti.

V září 1822 konala se dražba Hekova kupeckého zboží i jeho nemovitosti a roku 1823 odchází Hek z Dobrušky natrvalo. Hek zemřel v Kyšperku 4. září 1847.

Zásluhou románu Aloise Jiráska F.L. Věk a stejnojmeného seriálu z roku 1970 s Radoslavem Brzobohatým v hlavní roli získal celorepublikovou popularitu nejen život Františka Heka ale i jeho kupecký dům v Dobrušce.

Tradice kupectví započatá Hekem v jeho kupeckém domě v Dobrušce přetrvala až do dnešních dnů. V kupeckém domě F.L. Věka sídlili v průběhu času významní Dobrušští podnikatelé (Bartoloměj Skarelli, David Raab, Václav Rydl, ELMAN a.s.) a je tak od dob Heka obchodním srdcem Dobrušky. Dnes v kupeckém domě sídlí úspěšní Dobrušští podnikatelé a společnosti.

Historie kupeckého domu

Kupecký dům F.L. Věka na hlavním Dobrušském náměstí má bohatou, zajímavou a pro město významnou historii. Předpokládáme, že se začala psát již kolem roku 1270.

První konkrétní zmínka o kupeckém domě je z roku 1586, kdy dům od Jana Hledíka za 157,5 kopy českých grošů zakoupil Matěj Novotný.

T.G. MASARYK

První povědomost o Dobrušce získal tehdější univerzitní profesor T.G. Masaryk již koncem osmdesátých let 19. století, kdy se seznámil s později významným českým nakladatelem Janem Laichterem.

Není proto překvapující, že právě prostřednictvím Laichterovým se Masaryk ubytoval na letním bytě v roce 1904 v Dobrušce.

"V roce 1904 před naším odjezdem na letní byt do Dobrušky prof. Masaryk mi řekl, že letos nejspíše přijede o prázdninách do Dobrušky a pobude tři týdny, bude zajíždět z Dobrušky do Náchoda a tam přednášet. Učitelské univerzitní kursy prázdninové! Ptal se mne na hotel. Doporučil jsem a chválil Rydlův, tázal se, půjde-li to do Náchoda na kole. Myslím, že jsem s nadsázkou líčil cestu kratší a silnice uspořádanější, jen aby prof. Masaryk neupustil od záměru. V srpnu jsem obdržel v Dobrušce koresponděnšní lístek: "Přijedu 15., jenžto zamýšlím přijet se synem Janem, řekněte v hotelu, aby uchystali dvě postele."

"Kočár přihrčel, prof. Masaryk se ubytoval ve druhém patře."

Prof. Masaryk odcházeje jednou na nádraží, pohleděl vzhůru na věž, porovnával své hodinky s věžními. Udiven shledal rozdíl celé čtvrthodiny. Vysvětlil jsem mu, že v Dobrušce postrkují hodiny napřed, aby lidé nezměškali. Smál se klamu, proč ne přesnost, nejlepší a nejspolehlivější.

Feriální kurzy v Náchodě skončily a tak skončil i pobyt prof. Masaryka v Dobrušce.

Dobruška v následujícím letech uznala význam osobnosti svého prezidenta trojím způsobem. V roce 1930 bylo tehdejší Hlavní nebo Velké náměstí přejmenována na Masarykovo a 28. října 1935 byl v roce svých 85. narozenin zvolen T.G. Masaryk čestným občanem města Dobrušky. Masarykovo náměstí bylo 21. února 1955 přejmenováno na náměstí F.L. Věka. Roku 2008 byla v kupeckém domě odhalena bysta T.G. Masaryka připomínající pobyt T.G. Masaryka v Dobrušce. Bystu vytvořil akademický sochař Vincenc Makovský.

ALOIS JIRÁSEK A PAMĚTNÍ DESKA

Další významnou událostí bylo odhalení pamětní desky Františka Heka roku 1921. Autorem je profesor architekt Jan Kotěra. Byla pořízena nákladem TJ Sokol Dobruška a slavnostního odhalení se zúčastnil čestný občan Dobrušky, spisovatel Alois Jirásek autor románu F.L. Věk.