Obora Hukvaldy

Obora na Hukvaldech byla založena již za biskupa Viléma Prusínovského (1565-1572). Zvěř byla v oboře chována zejména pro biskupskou a kapitulní kuchyni v Kroměříži nebo v Olomouci. Největšího rozkvětu se dožila obora až v době mezi světovými válkami. Tehdy zde v žilo 550 daňků a 50 muflonů, pokusili se i o chov východoasijského skvrnitého jelínka siky, jehož stádo ale zcela zaniklo. Byly zde zbudovány rybníčky a líheň pstruhů duháků, choval se královský bažant. To vše včetně vynikajicího včelařství zaniklo po druhé světové válce.

Poválečná doba oboře nesvědčila. Větrná smršť roku 1957 navíc vyvrátila letité velikány, které pobořily na jihovýchodě zeď obory a většina zvěře utekla do kozlovických lesů. K opravě provalené zdi došlo až po pěti letech. Obora byla tehdy rozšířena o 80 hektarů lesa na svahu Kazničova. Ze zbylých asi 40 daňků se jich podařilo časem vychovat asi 200 kusů a 100 až 150 muflonů, protože se obora stala "vyhraženou honitbou ministerstva lesního a vodního hospodářství pro vládní a zahraniční hosty" .

Dodnes jsou v oboře k zahlédnutí všechny druhy zvěře, které si zde našly trvalý domov. Ve druhé polovině 70. let 20. století se vyjmenovávaly kromě daňka i zajíci, veverky, kuny skalní a kuny lesní, tu a tam i tchoř, lasičky kolčavy a hranostaj. V norách ve svazích hor lišky a jezevci a v korunách stromů dravci - káně lesní, krahujec, ostříž i jestřáb. Z ostatních ptáků tu žijí kavky, krkavci, divocí holubi (doupňáci), hrdličky a dudci, dále datel, žluna zelená a strakapoud, sojky, kukačky, bažanti a v rozvalinách hradu sovy a přechodně i výr.

Od vstupní brány do obory vede asfaltová silnice až k památníku Lišky Bystroušky, odtud je možno pokračovat buď doleva prudce do svahu na samotný hukvaldský hrad nebo dále rovně po asfaltové silnici, která návštěvníka provede celou délkou obory. Cesta prochází přirozenou pralesovitou částí, otevírají se zde neznámé pohledy na hrad. Na konci obory se nachází bývalá arcibiskupská hájenka, dnes sídlo správy obory.

Velkou raritou obory je skupina 7 buků lesních (fagus sylvantica), vyhlášených za památné stromy. Tyto stromy, které měly mít převážně estetický charakter, mají mimořádně mohutně vyvinutý kořenový systém. Ten je vlivem eroze ve strmém svahu obnažený a vytváří tak dojem neskutečného propletence. K neobyčejně krásným kořenům se váže i legenda o pokladu, který je možná právě pod těmito kořeny zakopán.