Česko mezi řádky: Gerald Durrell, zoo Praha, růžoví holubi a blboun nejapný

Byl to nezaměnitelný typ. S vyhrnutými rukávy, smyslem pro humor a očima, které svět sledovaly s tichým údivem. Gerald Durrell (1925–1995) nebyl jen britský přírodovědec a beletrista. Byl to hlavně vášnivý ochránce přírody, který celý život zasvětil záchraně ohrožených druhů. V roce 1959 založil na britském ostrově Jersey v Lamanšském průlivu první zoologickou zahradu na světě, která neexistovala kvůli návštěvníkům, ale kvůli samotným zvířatům. Jeho přístup byl revoluční: nešlo mu o to, předvádět tvory v klecích, ale porozumět jim a pomoci přežít. „Zvířata jsou naši společníci na této planetě,“ říkal. „A jestli je necháme zmizet, ztratíme i kus sebe.“
 
Mezi zvířecí druhy, které zachránil, patří i růžoví holubi. Rozleťte se s nimi a s Kudy z nudy do pražské zoo a po stopách Geralda Durrella!
 

Zlatí netopýři a růžoví holubi – humor i záchrana

O tom, jak založil vlastní zoologickou zahradu a přikoupil k ní zchátralý zámek, píše Durrell v knížce Zoo na zámku (Menagerie manor, 1964). S osobitým humorem v ní líčí své zkušenosti i veselé příhody s nejrůznějšími zvířaty, přičemž z každé stránky září jeho velké profesionální znalosti. Protože založení zoo a její provoz spolkly veškeré rodinné finance, Durrell se začal intenzivně věnovat psaní. Kromě psaní nových knih natáčel rozhlasové a televizní pořady, na cestách po světě sháněl sponzory a svou zoologickou zahradu řídil hlavně na dálku.
 
Jedna z jeho nejslavnějších knih z té doby se jmenuje Zlatí netopýři a růžoví holubi (Golden Bats and Pink Pigeons, 1977). Vypráví o expedici na Mauricius, Rodrigues a Réunion – tři ostrovy v Indickém oceánu, které jsou domovem unikátní, ale ohrožené fauny. Durrell popisuje svá dobrodružství s obvyklým vtipem a šarmem, ale za humorem je cítit naléhavost. Pohodové čtení zvlášť pro milovníky přírody oživují knižní obálky a ilustrace od Adolfa Borna.
 
Ostrov Mauricius je neodmyslitelně spojený s dodem alias dronte mauricijským neboli blbounem nejapným, nelétavým ptákem, kterého se lidem podařilo velmi rychle vyhubit. Blboun ale zdaleka nebyl zdaleka jediným tvorem, který na jejich přítomnost na Mauriciu doplatil. Vyhuben byl i holub lesní, a málem také holub růžový, blízký příbuzný slavného vyhynulého doda. V době, kdy na světě přežívalo sotva pár desítek jedinců, Durrell a jeho tým ve spolupráci s místními odborníky spustili záchranný program, který se později stal vzorem pro celý svět.
 

Proč růžový holub téměř vymizel?

Vzácná zvířata na ostrově zdecimovali především zavlečení predátoři, tedy kočky, krysy, opice a prasata. Protože byli drontové nelétaví, měli hnízda s vejci na zemi, kde se k nim tito nenasytní savci mohli snadno dostat. Námořníci byli o něco chytřejší: hbitě zjistili, že jejich maso je dost nechutné, a tak s lovem rychle přestali.
 
Raritou se postupně stal i růžový holub. Jak uvádí ředitel pražské zoo Miroslav Bobek, když Gerald Durrell v roce 1976 poprvé navštívil Mauricius, jeho záměrem bylo dovézt holuby růžové do své zoo na ostrově Jersey. To se mu podařilo, a jak prozíravý čin to byl, se plně ukazuje až v současnosti. Krom toho Gerald Durrell prostřednictvím svého Jersey Wildlife Preservation Trust podporoval záchranu holuba růžového přímo na ostrově. Dodnes tam s podporou tohoto trustu – nyní již nikoli Jerseyského, nýbrž Durrellova – funguje Gerald Durrell Endemic Wildlife Sanctuary.
 
Právě díky Durrellovi a jeho spolupracovníkům se zázrak podařil: růžoví holubi přežili, a jako druh se dokonce začali pomalu zotavovat. Dnes je jejich populace stabilizovaná, i když stále zůstávají ohroženým druhem. Zlatí netopýři z titulku knihy na tom takové štěstí neměli. Ale růžoví holubi přežili – a stali se symbolem naděje.
 

Česká stopa: růžoví holubi v pražské zoo

Gerald Durrell se s růžovými holuby v Praze nikdy nesetkal, ale jeho odkaz se sem dostal: do Evropy totiž přivezl jejich předky. V roce 2000 se pražská zoologická zahrada stala první českou institucí, která získala tyto vzácné ptáky do chovu. Byla to malá, ale důležitá událost. Od té doby se růžoví holubi stali součástí chovného programu a připomínkou, že i malá zoo uprostřed Evropy může hrát důležitou roli v globální ochraně přírody. Ostatně Zoo Praha dlouhodobě patří k předním světovým zoo, které se aktivně podílí na záchranných projektech. Růžový holub je jen jedním z příběhů – ale o to výjimečnějším, že je spojený se slavným britským přírodovědcem a také připomíná, jak důležitá je trpělivá, vědecky podložená a citlivá péče.
 
Když Gerald Durrell psal své knihy, doufal, že pobaví. Ale ještě víc chtěl, aby se čtenáři začali dívat na svět kolem sebe jinýma očima. Aby si všimli, že s každým zmizelým druhem mizí i příběh, na který se časem zapomene. Růžový holub přežil. Ne kvůli štěstí, ale kvůli odhodlání. Kvůli lidem, kteří věřili, že i nejkřehčí tvor má právo na svůj kousek planety. A dnes jeho tiché vrkání zní jako vzkaz: ještě to jde.
 

Zajímavosti o holubech růžových, Mauriciu i blbounech nejapných

V roce 2024 se v Zoo Praha vylíhlo šest mláďat holubů růžových. Ten rok šlo o jediné odchovy v kontinentální Evropě. První mláďata pražská zoo odchovala už v roce 2001, pouhý rok poté, co vzácné ptáky z Mauricia získala. Holuby růžové přitom není kvůli agresivitě samců snadné spárovat, mnoho z nich navíc nedokáže svá mláďata odchovat. Náhradními pěstouny se tak proto často stávají hrdličky zahradní.
 
Významným milníkem se stal i rok 2019, kdy pražská zoo odchovala pět mláďat zcela přirozeně. Dnes se růžoví holubi chovají mimo britské ostrovy pouze v pěti evropských zoologických zahradách. „V chovu holuba růžového jsme nyní spolu s britskými zoologickými zahradami svého druhu velmocí“, říká ředitel Zoo Praha Miroslav Bobek. „Dokonce se nyní jedná o tom, že by se odchovaní holubi růžoví posílali z Evropy na Mauricius přes Prahu. Pokud by k tomu skutečně došlo, byla by to určitě ta nejlepší splátka vděku, který vůči Geraldu Durrellovi pociťujeme.“
 
Živočich, který se na rozdíl od růžových holubů dnešní doby nedožil, je Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), také známý jako blboun nejapný anebo dodo. Byl to endemit, žil tedy pouze na ostrově Mauricius. Nelétavý pták byl velký asi jako krocan, vážil kolem deseti kilogramů a jeho podoba se dochovala pouze na kresbách, malbách a v popisech ze 17. století. Vyhubený byl už roku 1662, tedy dávno předtím, než mohl proběhnout jeho vědecký výzkum. Protože na ostrově neexistovali predátoři, křídla mu postupně zakrněla a pro let byla nepoužitelná. Právě proto, že nelétaví ptáci měli hnízda na zemi a byli snadno polapitelní, jim čeština přidělila nelichotivé slangové označení blboun.