Cestování s portálem
Kudy z nudy a seriálem
Radiožurnálu Česko mezi řádky tentokrát míří do
Valašského Meziříčí. Právě tam se třetí kniha spisovatelky
Aleny Mornštajnové odehrává. Román vyšel v roce 2017 v nakladatelství
Host a záhy se stal nejenom bestsellerem, ale skutečným fenoménem. Během pěti let se prodalo více než 200 tisíc výtisků, Hana byla přeložena do dvaceti jazyků a získala řadu knižních cen. Příběh se dostal na jeviště v
Mahenově divadle v
Brně a v
Klicperově divadle v
Hradci Králové, byla natočena audioknížka i rozhlasová četba na pokračování, a už několik let se také připravuje filmová adaptace.
Příběh o utrpení, samotě a hledání zpřetrhaných vazeb, ale také síle člověka, který nakonec
dokáže přežít cokoli, provází také obrovský zájem čtenářů. Řada z nich se ptá, co je v Haně skutečné a co je autorská licence?
Alena Mornštajnová se ve
Valašském Meziříčí narodila, bydlí tu a dobře zná jeho historii. Jak vyprávěla na veletrhu
Svět knihy, chtěla zachytit průběh tyfové epidemie, která ve městě vypukla v roce 1954. Neblaze se na jejím šíření podepsala místní cukrárna: do studny, ze které brala vodu, pronikly splašky a vyvinuly se tam bakterie. Přestože zapáchající vodu v cukrárně záhy přestali používat, bakterie tyfu se přesto dostaly do zákusků. Epidemie se tehdy rozšířila rychlostí blesku, celkem se nakazily téměř tři stovky lidí a několik desítek jich zemřelo. Jednou z prvních obětí byla i samotná paní cukrářka.
„Napsat knihu je jedna věc, ale musíte si k tomu něco sehnat a nevařit z vody,“ říká autorka.
„Takže jsem si začala číst o svém městě a tam jsem se dověděla věc, která mě měla napadnout a kterou jsem měla vědět, že ve Valašském Meziříčí žila židovská komunita, která během druhé světové války z toho města zmizela. Ti lidé v září 1942 nastoupili do transportu, který je odvezl a do toho města se nikdo z nich nevrátil. Pár lidí to údajně přežilo, ale do města se nevrátili.“ Tak se k tyfové epidemii a příběhu malé osiřelé Miry připojila druhá dějová linka: o osudech podivínské tety Hany, která moc nemluví, vždy má v kapse krajíc chleba a vlastně nikdy nechtěla nic jiného, než prožít obyčejný lidský život. Jenže to dopadlo jinak; jak v knize říká samotná Hana,
„…někdy si duši představuju jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic.“
Kdo se do knížky začte, také bude postupně odlupovat kousky příběhu. Na jeho konci ale místo prázdného nic objeví onen nadýchaný zákusek z cukrárny ve Valašském Meziříčí, který rozséval smrt.