Vizuální podobnost Antonia s Osamělým Georgem je natolik přesvědčivá, že zmátla i nejznámějšího odborníka na galapážské želvy Petera Pritcharda. Ten se při své návštěvě Zoo Praha v roce 2000 domníval, že v Antoniovi objevil druhou pintskou želvu na světě, a zmiňoval ho ve svých odborných pracích. Až test DNA provedený odborníky z univerzity Yale potvrdil, že Antonio je želvou sloní pinzónskou, nikoliv pintskou. Příčinou toho, proč pintské želvy vymřely, je skutečnost, že je vybíjeli námořníci. Zbytková populace, která přežila v hornaté části ostrova, produkovala pouze samce. Poddruh tak nejprve vymřel po přeslici a teď po úhynu Osamělého George i po meči.
Dospělých pinzónských želv, které se nerozmnožují, žije na Galapágách stovka. Dalších 290 mláďat bylo na ostrov Pinzón vráceno po odchovu v lidské péči. Pinzónské želvy ohrožují nepůvodní živočichové, kteří se buď přímo živí želvími vejci a mláďaty (prasata, kočky, krysy), nebo dospělým želvám potravně konkurují (kozy). Na Pinzónu se proto přes 50 let žádné želvě zřejmě nepodařilo přežít stádium vejce nebo malého měkkého mláděte. Z tohoto pohledu je
Antonio jedním z nejvzácnějších zvířat v Zoo Praha. Do
pražské zahrady přišel z Kolína nad Rýnem v září 1995 už se svým typickým poznávacím znamením: chybějící pravou nosní dírkou, což je pravděpodobně následek rvačky s jiným želvím samcem. Žije v Pavilonu velkých želv společně s želvou sloní santacruzskou – Eberhardem a s želvami obrovskými.
Antonio je
jedinou želvou svého druhu v Evropě, která má sedlovitý krunýř. Tento tvar krunýře mu umožňuje natáhnout hlavu do výšky a okusovat listy keřů a kaktusy. Genetická výbava Antonia je velmi cenná, avšak dlouholetý chov v lidské péči jej zatím vyřazuje z možnosti přímého návratu na galapážské ostrovy.