Také ligovým hráčem Dukly Liberec a Dukly Trenčín na vojně, Petrochemy Dubová po vojně a po sedm sezón budějovické Škody. Po autonehodě a amputaci levé nohy v roce 1988 byl v letech 1990-2002 v reprezentačním výběru tělesně postižených volejbalistů ČSFR a ČR kategorie stojících (stading). Startoval na třech Mistrovstvích Evropy, čtyřech Mistrovstvích světa a dvou paralympijských hrách. Je držitelem tří bronzových medailí s MS 1990 ve Francii, ME 1991 v Anglii a PH 1992 v Barceloně.
Kdy jste se poprvé setkal s volejbalem a čím si Vás právě tento sport získal?
Nejdřív jsem dělal atletiku. Na Sokolském ostrově jsem závodil za Škodovku, ještě dnes mám nějaké krajské mládežnické rekordy. Pak jsem přešel na fotbal. Vždycky to bylo za bráchou.
O kolik let je bratr Miroslav starší?
O čtyři. On začal hrát fotbal za Iglu, já šel taky na fotbal. Pak začal nosit brýle a dal se na volejbal, tak já šel přesně jako on k volejbalu.
Do Lokomotivy?
Přesně tak. Šel jsem za bráchou do českobudějovické Lokotky. Hned od začátku mě volejbal moc bavil. Měli jsme úžasnou partu, trávili jsme na kurtu soboty a neděle.
Patřila k tomu i údržba areálu, společné brigády?
No jistě. Na jaře jsme museli vydrnovat, dávali jsme na kurty novou antuku, všechno stáhnout. Koupali jsme se v řece, byli jsme „příroďáci“.
A večer přišly ke slovu kytary?
Byla tam ještě loděnice, staří kluci tam na ně hrávali a nás hrát učili. Od té doby také brnkám.
Několikrát jsem měl štěstí Vás u ohně slyšet. Hrajete opravdu náramně a krásně zpíváte. Měl jste zdatné učitele?
Všechno jsem se naučil sám. Žádná „Liduška“, jsem samouk. Žádná drnkací škola nebyla. Trsátko a co největší rámus.
Jaký je Váš nejhlubší a nezapomenutelný zážitek z volejbalu?
Asi vítězství na mistrovství Československa v roce 1968. Tehdy jsme měli v Lokomotivě výbornou partu. Další zážitky mám z volejbalu mezi zdravotně postiženými.
Dvakrát jste startoval na paralympijských hrách. V Barceloně a v Atlantě. Byl to pro Vás vrchol sportovní kariéry?
V Atlantě jsme byli osmí a ve Španělsku třetí. Té bronzové medaile si vážím asi ze všeho nejvíc. Já po úrazu vůbec nepočítal s tím, že se takhle dá volejbal hrát. Že budu hrát bez nohy? To by mě ani ve snu nenapadlo. Díval jsem se na to jako blázen.
Poprvé jste s týmem tělesně postižených hrál na turnaji na Slovensku?
V Bratislavě. Já tam přijel, jeden neměl nohu, druhý zase ruku, ale do balonu jsme se všichni mohli zbláznit. Dodnes máme všichni volejbal rádi, jenom už se nehraje na paralympijských hrách (pozn. hraje se jen v kategorii sedících – sitting). Zase jsou tu jiné sporty pro postižené. Kluci už dělají něco jiného než volejbal.
Sejdete se někdy třeba u piva s úspěšnou olympijskou partou?
S těmi z Barcelony jen málo. Jezdíme do Ostravy na turnaj Ostravský kahan. Hrát už nemůžeme, tak si povídáme, díváme se, večer posedíme. Je to úžasné, všichni máme volejbal rádi. Spíš se sejdu se spoluhráči ze zlatého týmu budějovické Lokomotivy, ale spousta jich už nežije.
Co Vám dal právě volejbal do další etapy života, čím Vás obohatil?
Dal mi obrovskou vůli vítězit. Já chtěl vždy vyhrávat. Když jsem přišel o nohu, nevypadalo to dobře. Říkali mi: hraješ pátý set, je to třináct – třináct, tak bojuj. Já byl zvyklý z volejbalu pořád bojovat, takže jsem se z toho nakonec vylízal a bouračku přežil.
Ještě Vám někdy proletí hlavou, co se tenkrát na silnici přihodilo?
Ani ne. Spíš to byla taková blbost.
Dáváte někdy vinu sám sobě?
To ne. Jezdil jsem s autobusem. Pár kilometrů před Pískem jsem nešťastně trefil trambus. Přijít o nohu při nehodě je prostě blbost. Ale naštěstí se nikomu dalšímu nic nestalo.
Vy jste pracoval jako řidič autobusu?
Úraz se mi stal v roce 1988. V té době jsem skončil s volejbalem a vozil jsem sportovce.
Které?
Všechny možné. Atlety, fotbalisty, volejbalisty, staré, mladé – prostě všechny. I rekreační vodáky.
Koho jste vezl v tom osudném roce 1988?
Fotbalisty. Naštěstí jsem to odnesl jenom já. Bojoval jsem jako volejbalista na kurtech, stejně jsem bojoval i po zranění. Naštěstí se po operaci všechno chytlo a přežil jsem. Začal jsem znovu žít, znovu jsem pak hrál volejbal. To mi hodně pomohlo.
Hned jste věděl, že se vrátíte k síti?
Vůbec ne. Já netušil, že se hraje volejbal také mezi postiženými. To jsem teprve zjistil.
Kdy jste se zapojil do týmu hráčů s handicapem?
V osmaosmdesáté jsem se zranil, v devadesátém mi volala Helena Hanková. Ta hrávala výborně volejbal a pak byla trenérskou v Bratislavě. Tak jsem se stal členem týmu Mladosť Bratislava.
Jak se o Vás dozvěděla?
Někdo jí řekl, že jsem přišel po nohu. Nejdříve mi napsala dopis, pak mě pozvala telefonem, abych přijel do Bratislavy. Tak jsem se sebral a jel na Slovensko autobusem.
Jak Vás noví spoluhráči přivítali?
Já mezi ně přišel a hned se peklo prase. Ráno byl trénink. A tam jsem to viděl. Ten neměl nohu, ten ruku, jiný měl ruku zkroucenou. Každý z nás byl nějak postižený. A tam to všechno začalo.
Bavili jste se po tréninku o tom, co se komu v životě přihodilo?
Samozřejmě. Nejvíc případů bylo z odtahů na silnicích. To byli snad čtyři spoluhráči, kteří se takto zranili. Nakládali auto a zezadu se do nich někdo přiřítil. Trenérka Hanková do toho byla úžasně zapálená. Trénovala i kluky, kteří dříve volejbal nehráli.
Vůbec?
Vůbec. Všechno se učili od začátku.
I Vy jste přispěl radami. Kdy a kde musí stát, jak mají bránit, jak útočit?
Kdo někdy tento sport hrál, tak už má volejbalové myšlení. Byli tam kluci, kteří opravdu volejbal nikdy nehráli. Trenérka Hanková je učila všechno od servisu. Já jim skutečně říkal, kde mají stát.
Soupeři na tom byli podobně?
Právě, že moc ne. Když jsme hráli třeba s Německem, tak za soupeře hráli čtyři bývalí skvělí volejbalisté.
A na paralympiádě?
Taky. I na dalších velkých turnajích. Bylo na nich vidět, že se umí postavit, v obraně chytili víc míčů, lépe je zpracovali. Naši kluci míč občas pinkli dost nekontrolovaně.
Projevilo se, že jste hrál odmala?
Ohromně. To prostě bylo znát. Máte zafixováno, jak máte hrát. Já musel doskákat k míči na jedné noze, někdo zase uměl nahrát jednou rukou. Spoluhráči se to postupně naučili, hodně se zlepšili. My trénovali jako blázni.
Často a intenzivně?
Každou chvíli, každý týden jsem jezdil do Bratislavy. Před velkými akcemi jsme měli měsíční přípravné kempy. Před paralympiádami jsme byli měsíc na soustředění v Tatrách, nebo jsme trénovali v Třeboni. Trénovali jsme dvoufázově, někdy byly i tři tréninky denně.
Kolika „velkých“ volejbalových akcí jste se zúčastnil?
Dvakrát to byla paralympiáda. V Barceloně a v Atlantě. Na Mistrovství světa nebo Evropy jsem byl celkem sedmkrát.
Jak vzpomínáte na své působení ve Slovanu Svoboda Praha?
Když jsem hrál v Bratislavě, byli jsme ještě federace. Po rozpadu republiky jsem hrál v Praze. Na trénink jsem jezdil jednou za čtrnáct dní. Učil jsem volejbal syna našeho trenéra Milana Vápenky – Michala.
Jeho tatínek Milan volejbal nejen trénoval, ale také hrával extraligu?
Nastupoval proti mně. On hrál za Rudou hvězdu Praha i za nároďák. Byl to strašně nepříjemný soupeř. Levák. Vždycky se špatně blokoval.
Říkal jste mu to, když se stal vaším trenérem ve Slovanu?
To je jasná věc. Já jsem mu nadával už jako protihráč. Všechno ale bylo v dobrém. Jako trenér byl výborný. To platí i o dalších trenérech, kteří se postiženým věnovali. Snažili se z hráčů vydolovat co nejvíce. Jejich přístup byl obdivuhodný.
Sledujete dál svět volejbalu? Vyrážíte na zápasy Jihostroje?
Na volejbal se dívám, jen když je v televizi. A sleduji úplně všechno. Dívám se na extraligu mužů, žen, když hraje nároďák. To mě baví. Na Jihostroj nechodím ze zdravotních důvodů. Nevydržím sedět, nevydržím stát, bolí mě záda. Takže bohužel na zápasy Budějovic chodit nemůžu.
Jak se Vám současný volejbal líbí?
Je to jiné. Líbí se mi, ale s tím, co jsme hrávali my, se to moc srovnávat nedá.
V čem vidíte největší rozdíl?
Já ještě nastupoval na kurt v systému čtyř nahrávačů. Byl jsem to já s Peškou, Tondou Procházkou a Scheichlem. Pak přišel do Budějovic Kopet a hrálo se na jednoho nahrávače. Ale líbí se mi volejbal i teď. Je to jiné, než bývalo.
V síle? V rychlosti?
Taky. My jsme byli oproti současným hráčům trpaslíci. Dneska 185 cm nemá snad ani nahrávač. Kluci mají dva metry a skáčou výš, než my.
Čím se bavíte, když právě nesledujete volejbal?
Mám hodně práce ve firmě na vstřikovací stroje, kde jsem už čtvrt století. A každý víkend jezdím rád na chalupu. Zrovna dodělávám pergolu. Máme ji u Kaplice, nedaleko Malont. Je tam neustále sluníčko a to je vynikající.
Volejbalisté Škody České Budějovice v roce 1975, Jaromír v dolní řadě druhý zprava s č. 4.
Výběr ČSFR tělesně postižených volejbalistů v roce 1992 s bronzovými medailemi za 3. místo na IX. paralympijských hrách v Barceloně, Jaromír v horní řadě třetí zprava, dole napravo trenérka Helena Hanková.