Díky nejvyššímu bodu v nadmořské výšce 1013 metrů je trasa přes
Červenohorské sedlo nejvýše položenou silnicí I. třídy v České republice. Nejezdí se tudy jen do
Jeseníku,
Priessnitzových lázní či do
Rychlebských hor, častou zastávkou nebo dokonce cílem cesty je přímo Červenohorské sedlo a zdejší parkoviště tak často praská ve švech. Je tu
hotel,
několik turistických chat a apartmánů, okolní stráně v zimě slouží jako
sjezdovky a v sedle také silnici křižuje řada značených tras a cyklostezek. Často právě tady začínají krásné a dlouhé výlety pěšky nebo v zimě
na běžkách přes
Švýcárnu na
Praděd anebo opačným směrem, po
hlavním hřebeni Jeseníků k
Vřesové studánce a dál přes
Keprník a
Šerák do
Ramzovského sedla.
Místo, odkud uvidíte Jeseníky jako na dlani
Na
Červenohorském sedle je zkrátka krásně celý rok – i v zimě, kdy cesta sem nebývá právě jednoduchá. Jenže jde o hlavní silniční spojení
Jesenicka s vnitrozemím a cestovalo se tu vlastně odjakživa: nálezy nejrůznějších artefaktů v
Loučné nad Desnou potvrdily, že přes hory lidé přecházeli už v době bronzové. Už v 17. století chodívali přes Červenohorské sedlo poutníci k
Vřesové studánce, známému poutnímu místu vysoko v horách, a na konci 19. století se připojili první lyžaři. Mimochodem, úplně první pár lyží prý do
Jeseníků osobně přivezl ze Skandinávie
Viktor Emanuel Heeger, učitel z Bruntálu. Když se coby první lyžař vydal na zdejší svahy, psal se rok 1887.
Na sedlo po stopách starých formanů
Kdybychom se
seriálem #světovéČesko dokázali cestovat v čase, vzali bychom dnešní řidiče na výlet do čtyřicátých let 19. století, kdy se přes
Červenohorské sedlo stavěla první silnice. Kdo dnes cestou přes sedlo zažívá infarktové stavy, ten by měl raději zůstat doma, ale naopak milovníci adrenalinu by si přišli na své: cesta, která vystřídala prastarou úzkou pěšinu pro poutníky a jezdce na koních, byla
zhruba tři metry široká a její
spád místy dosahoval téměř 20 procent. Formanské vozy zvládaly krkolomnou cestu jen s pomocí přípřeže; ta se dala pronajmout v dodnes zachované
přepřahací stanici v Loučné nad Desnou.
Proč se vůbec silnička stavěla? Nebylo to kvůli výletníkům ani kvůli
lázeňským hostům prvního vodoléčebného ústavu na světě, který roku 1822 zřídil ve svém domě
Vinzenz Priessnitz. Za vším je třeba hledat
podnikatelskou rodinu Kleinů, která měla zakázky v Prusku a továrny a podniky v
Loučné nad Desnou a
Sobotíně.
Ramzovské sedlo sice je o 250 metrů nižší než Červenohorské, a tím pádem přístupnější a schůdnější, ale cesta přes ně byla mnohem delší – a pro Kleiny čas znamenal peníze.
Pro
Červenohorské sedlo měla silnička cenu zlata, navíc už roku 1853 tu Kleinové nechali postavit
první zájezdní hostinec. Ten už sice dnes nestojí, ale
zážitkovou cestu starých formanů si vychutnat můžete: když v sedmdesátých letech 19. století vystřídala starou silnici nová, našla se pro ni jiná, pozvolnější trasa. Stará silnička ale nezanikla: dnes slouží pouze pěším a na
Červenohorské sedlo po ní vede
žlutá turistická značka z
Koutů nad Desnou.
Čuba v muzeu
Až pojedete přes
Červenohorské sedlo, dobře se rozhlédněte: dnešní silnice totiž s menšími a občas většími úpravami kopíruje trasu, po které se jezdilo už v roce 1874. Tehdy měla štěrkový povrch a byla plná zatáček a úvratí, ale šířka byla celkem komfortní, takže se na ní vozy mohly vzájemně vyhýbat. Zpevněného povrchu se silnice dočkala až v šedesátých letech 20. století společně se zvýšeným provozem aut a autobusů.
Přímo na Červenohorském sedle je také umístěna
pamětní deska Václavu Knorrovi, stavbyvedoucímu této silnice. Památník v roce 1911 zřídil Moravskoslezský sudetský horský spolek, který tak ocenil jeho zásluhy o zpřístupnění hor. Další zajímavost najdete v
Muzeu silnic ve Vikýřovicích u
Šumperka: k vidění tu je zvláštní zařízení zvané
čuba. Železná lyžina se u vozů používala místo brzd ve strmých úsecích. Čuby se připevnily na některá kola, která se tak zablokovala a vůz samospádem klouzal z kopce.
Nejklikatější silnice světa
Jména jako Mont Ventoux, Galibier, Col de la Madeleine, Col de l'Iseran či Alpe d'Huez zná každý cyklista nebo milovník cyklistiky: přes tato místa opakovaně vede trasa závodu Tour de France. Závodníci se také pravidelně vrací do serpentin Lacets de Montvernier, které z údolí Maurienne východně od Grenoblu šplhají do malé vesnice vysoko na náhorní plošině.- Silnička se stavěla šest let, byla dokončena v roce 1934 a na 2,5 km dlouhém úseku překonává převýšení 250 metrů. Zatáčky se střídají zhruba každých 150 metrů a průměrný sklon stoupání je 8 %.
- Není to zážitek pro každého: Lacets de Montvernier je tak úzká a sedmnáct zatáček se kroutí natolik, že sem platí zákaz vjezdu pro větší automobily. Pokud se sem ale dostanete a budete hledat místo s nejhezčím výhledem, najdete ho až nahoře na útesu v místech, kam vede úzká cesta od kaple Chapelle Notre-Dame-de-la-Balme; ta stojí nad poslední serpentinou.
- Podobně ikonické je stoupání do Alpe d'Huez, zimního střediska, kde téměř každý rok končí jedna z etap Tour de France. Stoupání do Alpe d'Huez měří 13,8 km s průměrným stoupáním 8,1%, ostrých zatáček napočítáte dokonce dvaadvacet.