Zbytky
gotického hradu Vízmburk na skalnatém ostrohu nad levým břehem
řeky Úpy objevil v roce 1972
archeolog Antonín Hejna. O existenci opevněného sídla se sice vědělo, ale nikdo netušil, jak rozsáhlá a zachovalá stavba se pod kopcem hlíny vlastně ukrývá. Není divu, že se o Vízmburku záhy začalo mluvit jako o
východočeských nebo podkrkonošských Pompejích. Dnes jeho zdi z bílého a červeného pískovce opět svítí do dálky a lákají k návštěvě: po turistických značkách se sem pohodlně dostanete z
Červeného Kostelce, z
Úpice i ze
Rtyně v Podkrkonoší. I z
Babiččina údolí je to sem jen deset kilometrů, navíc krásnou přírodou a přes spoustu dalších zajímavých míst.
Hrad Vízmburk
Hrad založil
Tas z Vízmburka,
přední šlechtic z okruhu krále Václava II. Významné postavení majitele ovlivnilo charakter jeho sídla, proto také nad řekou Úpou vyrostla stavba, která si v ničem nezadala s tehdejšími královskými hrady.
Vízmburk vystřídal několik majitelů a od roku 1330 patřil pánům z Dubé. Sice přečkal řádění husitů, ale jeho okolí bylo několikrát vypleněno slezskými vojsky. Právě měšťané a páni z Lužice a Slezska nakonec rozhodli o jeho osudu, a to značně netradiční cestou: místo vojenské výpravy prostě
Vízmburk a některé další hrady v okolí vykoupili a po dohodě s majiteli pobořili. Stejně skončil
hrad Adršpach pana Hynka Červenohorského i hrady
Žacléř, Belver a
Skály pana Jana Salavy. Honosný Vízmburk se změnil v ruinu, která se na 500 let skryla pod zalesněným pahorkem.
Hrad, který se stal pouhou vzpomínkou
Pozůstatky
Vízmburku objevil až v roce 1972 pod vrstvou hlíny
archeolog Antonín Hejna, jeden ze zakladatelů archeologie středověku v tehdejším Československu. Práce na zalesněném pahorku zahájil v srpnu 1972 a původně počítal s akcí na jednu sezonu v rámci dlouhodobého projektu, jímž chtěl objasnit průběh vnější kolonizace na českoslezském pomezí ve druhé polovině 13. století. Hejna předpokládal, že pod vrstvou hlíny najde zbytky prostého hrádku, vybudovaného ze dřeva a hlíny, ale když se nad zemí začaly objevovat masivní vysoké zdi, změnil názor. Odborníci poté rozhodli, že celý hradní komplex má být vykopán a po restaurování zpřístupněn veřejnosti.
Během následujících dvanácti let byl Vízmburk postupně odkryt a prozkoumán. Zjistilo se, že v roce 1447, kdy byl zničen, slezská vojska podkopala velkou válcovou věž, která svojí masou zavalila celý hrad. Dočasní slezští majitelé si odvezli jen to nejcennější, jinak hrad opustili tak, jako by právě vstali od stolu. Díky tomu se na Vízmburku uchovaly jak spousty běžných předmětů, tak cenné architektonické články. Jenže v roce 1986 Hejna zemřel a východočeské Pompeje jako by opět zemřely s ním. Nebyl nikdo, kdo by nálezy zpracoval, samotný hrad byl oplocen a provizorně zastřešen, všechny pokusy o záchranu selhaly.
Vízmburk opět ožívá
Zdi
Vízmburku se vinou povětrnostních vlivů postupně drolily a zbytky jedinečného hradu se zmenšovaly. Změna nastala v roce 2008, kdy se skupina dobrovolníků ze
Sdružení pro Vizmburk pustila do odstraňování náletových dřevin a později i do oprav zdí. Sdružení připravilo první ročník
Vízmburských slavností, zahájilo první etapu rekonstrukce a
v roce 2014 se na Vízmburk přišli podívat první turisté. Naplno se také rozjely záchranné práce pod dozorem pracovníků Národního památkového ústavu.
Zhruba půl století po objevení hradu skončila jeho oprava a
památka je kompletně přístupná. Při návštěvě si prohlédnete fotografie z archeologického výzkumu, podíváte se, jak se na hradě v minulých staletích žilo, v hodovní místnosti pak uvidíte figuríny postav, historické sklo i keramiku. Hlavní expozici doplňuje sklepení s archeologickými nálezy a další výstavy.
Víte, že… aneb skutečné italské Pompeje
- Pompeje, jedno z měst v Neapolském zálivu v italském regionu Kampanie, zná celý svět jako místo, zničené roku 79 našeho letopočtu výbuchem sopky Vesuv. Přestože několik měsíců před katastrofou vyschly veškeré studny a sopka o sobě dávala vědět i jinak, obyvatelé města se domnívali, že je již dávno vyhaslá a varovných znamení si nevšímali.
- Když sopka vybuchla, sopečný prach zaclonil slunce a město pohřbil nános lávy a sopečného prachu. Erupce trvala tři dny a vrstva zaschlé lávy, sutin a prachu sahala do výšky šesti metrů. Na následky výbuchu a otravy jedovatými plyny zemřelo přibližně šestnáct tisíc lidí.
- Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky, jejichž poloha a jména byly na dlouho zapomenuty. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje o deset let později. Od 19. století v oblasti probíhal rozsáhlý archeologický průzkum, v roce 1997 byly Pompeje zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.
- Město je unikátním způsobem zakonzervováno a nabízí dokonalý pohled na život v 1. století. Pompeje se rovněž staly námětem pro mnoho uměleckých děl, filmových či televizních zpracování a knih.