Kdo byl
Josef Váchal (1884–1969)? Odpověď je složitá:
malíř, grafik a vizionář, satanista i mystik, ale hlavně geniální a dosud ne plně doceněná osobnost české kultury první poloviny 20. století. O jeho odkaz pečují hlavně v
Litomyšli, kde se shodou náhod dochovalo Váchalovo jedinečné a skutečně originální dílo – a navíc něco, co skutečně nikde jinde nespatříte:
Portmoneum.
Jak vzniklo Portmoneum
Když při procházce
Litomyšlí projdete od
zámku do
Klášterních zahrad, stačí pokračovat uzoučkou Prkennou uličkou a v ulici T. Novákové odbočit doprava. Po pár krocích stojíte u
Portmonea, nenápadného přízemního domečku, kde příchozí vítá lavička a dřevěná socha. Fasáda ničím neprozrazuje, že interiéry domu zdobí fantastické a i po desítkách let sytě barevné obrazy, které tu v letech 1920–1924 vytvořil Josef Váchal.
Vznik
Portmonea provází zvláštní příběh: v domě žil
úředník a místní rodák, knihovník, tiskař a sběratel Josef Portman (1893–1968), velký obdivovatel Váchalovy tvorby. Dva samorosty a podivíny na několik let spojilo vrtkavé přátelství, komplikované a provázené řadou sporů. Portman vášnivě shromažďoval všechno, co Váchal udělal, ale byl chudý a handrkoval se o ceny, smlouval, navrhoval splátky, znovu se dožadoval slev a platil třeba i tabákem, který pro Váchala pěstoval na zahradě a sušil na půdě. Váchal mezitím proměnil dvě místnosti Portmanova domku v umělecké dílo: plochu devadesáti metrů čtverečních a několik kusů nábytku včetně postele, skříně a stolu s židlemi pokrývají prolínající se fantazie plné ďáblů, skřetů, strašidel a dalších příšer.
Portman tu zamýšlel zřídit Váchaleum, muzeum dokonale ilustrující přítelovo umění a jeho vidění světa. Jenže Váchal si neodpustil jedovatý žertík: v Krvavém románu, který poprvé vydal roku 1924, udělal ze zaníceného sběratele šetřivého hraběte Portmona, žijícího ve svém Portmoneu v okresním městě L. Portmana se to dotklo natolik, že knihu odmítl zařadit do své sbírky a možná z vrozeného škudlilství pak v jednom díle použil Váchalovy tiskařské štočky, aniž by přítele požádal o svolení – a tehdy se zase urazil Váchal.
Krvavý román na fasádě
Přátelství byl konec a Portman s Váchalem k sobě už nikdy nenašli cestu. Legenda ale v
Litomyšli žije dál, a to nejenom v
Portmoneu. Tam, kde ze Smetanova náměstí odbočuje Váchalova ulička s trojicí prampouchů, stojí
historický dům s fasádou vyzdobenou nejenom téměř všemi ilustracemi z Krvavého románu, ale také různými průpovídkami a úryvky. Milovníky Járy Cimrmana potěší citát „Kdo pil, umřel, kdo nepil, umřel taky“, pivní kulturu podtrhuje moudro „Ani tak neškodějí ženské, jak pivo plzeňské“ či „Kdo v sebe alkohol lije, spálí si v mozku ganglie“.
V domě na nároží sídlila
nadace Paseka nakladatele Ladislava Horáčka. Majitel prvního soukromého nakladatelství založeného bezprostředně po sametové revoluci Váchalovo dílo neúnavně propagoval: ostatně nakladatelství Paseka se jmenovalo podle jedné z postav slavného Váchalova díla a
Krvavý román byl první knihou, kterou Horáček vydal. Mezi další vydané skvosty patřila Váchalova kniha
Šumava umírající a romantická či
Tři písně Antonína Koniáše, které Váchal pořídil technikou perokresby a akvarelu v jediném exempláři.
Díky komerčně úspěšnému vydání Tarzana Horáček odkoupil
dům Josefa Portmana, nechal opravit Váchalovy malby a otevřel
Váchalovo muzeum Portmoneum. Současně s tím založil i dodnes fungující
litomyšlskou restaurátorskou školu; právě její absolventi v roce 1998 vyzdobili dům na nároží Váchalovy uličky a Smetanova náměstí originálními sgrafity na motivy Váchalova románu. Původně měla být rudě červená jako symbolika názvu původního díla, což sice neodsouhlasili památkáři, nicméně výsledek je skvostný i bez krve.
Pár barevných střípků aneb víte, že…?
- Po poslední rekonstrukci je Portmoneum ještě krásnější než dřív. , vůbec poprvé se ale pro návštěvníky otevřelo podkroví. K vidění je unikátní videomapping s názvem Josef Váchal – kumštýř boha i ďábla, který nevšedního umělce představuje pomocí poutavé audiovizuální projekce. K dispozici je také nový dokumentární film Portmoneum – Příběh neobyčejného domu a až do konce října je k vidění výstava Krvavý román.
- Protějškem našeho Portmonea v kampani #světovéČesko tentokrát je 1 100 let starý románský kostel sv. Viktora v katalánské vesnici Saurí. Barcelonský malíř Santi Moix sem často jezdil v dětství, před několika lety přišla nabídka od místní samosprávy a církve na umělecké ztvárnění kostelního interiéru. Moix, který není věřící, se zdráhal, nakonec ale souhlasil s tím, že mu bude udělena plná umělecká licence. Svaté ani mučedníky zkrátka malovat nechtěl.
- Výsledkem je opulentní obrovská zahrada plná fantazie, provázená verši katalánského básníka Josepa Vicenca Foixe. Většinu stěn pokrývají fialky, chrpy, sedmikrásky, exotické květiny a traviny, mezi nimiž se proplétají skvrnití mloci, ovce i fantaskní zvířata s chapadly. Svatý Viktor, který farníky vítal nepřetržitě od svého založení v devátém století, se během proměny uzavřel a znovu se otevřel až po jejím dokončení roku 2017.