Osoblažsko, krajinu v podhůří
Jeseníků přezdívanou
Slezská Haná, zle pošramotila druhá světová válka. Centrum regionu,
historické město Osoblaha, kde ještě na přelomu 19. a 20. století žilo přes pět tisíc obyvatel, bylo na konci války téměř kompletně srovnáno se zemí. Osoblaha tehdy nepřišla jen o titul města, ale také o většinu obyvatel; ti německy mluvící odešli hned po válce, nových přišlo málo. V dnešní době se ovšem Osoblažský výběžek znovu probouzí a láká návštěvníky například na výlet po
unikátní úzkorozchodné trati.
Osoblažka, nejklikatější železnice u nás
V 19. století Osoblažsko leželo na periferii Rakouska-Uherska, a tak se o železnici rozhodovalo jinde. Novou trať z
Albrechtic (dnešní Město Albrechtice) přes
Osoblahu a dnešní česko-polské hranice do obce Raclawice Slaskie vláda schválila teprve v roce 1893, stavět se začalo na jaře 1898. Plány se ale nakonec hodně změnily: místo v Albrechticích
Osoblažka odbočuje z hlavní trati v Třemešné, místo Raclawic skončila už v Osoblaze.
Zvlášť těžce ale místní nesli to, že trať s normálním rozchodem nahradila úzkokolejka. Důvod? Železnice s úzkým rozchodem 760 mm se dokázala lépe přizpůsobit terénu a náklady na stavbu byly o třetinu nižší než u běžného rozchodu. V tom je Osoblažka skutečně jedinečná:
na dvaceti kilometrech se nachází celkem 102 oblouků, a jde tak o
nejklikatější trať v Česku. Navíc mezi Třemešnou ve Slezsku a Liptaní vlaky dodnes projíždějí
nejostřejším obloukem našich železnic o poloměru pouhých 75 metrů. Soupravy tu musí jezdit téměř krokem, ale to vůbec nevadí:
Osoblažská úzkokolejka zkrátka nikam nespěchá a možná i čas tu plyne pomaleji než jinde.
Letní parní vlaky, akce a Technotrasa
Na rozdíl od
Osoblahy druhá světová válka trať nijak výrazně nepoškodila, v roce 1958 po ní začaly jezdit nové motorové lokomotivy a později i nové osobní vozy. V roce 1960 se Osoblažka rozloučila s původním vozovým parkem i s parním provozem. Parní lokomotivy se ale časem na trať vrátily a dnes především v letní sezóně oživují turistický ruch. Parními vlaky se můžete svézt také při zahájení turistické sezony a při nejrůznějších akcích, které se na železnici a v okolních obcích konají. Jediná trať svého druhu v Českém Slezsku je rovněž oblíbenou zastávkou
Technotrasy, virtuální trasy propojující významné industriální památky na severní Moravě a ve Slezsku.
Po úzkokolejce od stanice ke stanici
Kolik stanic vlastně
úzkokolejka spojuje? Počítejte s námi: z
nádraží v Třemešné trať začíná klesáním až 26‰ k mostu přes silnici
Krnov–Jindřichov a potok Mušlov. Dále trať stoupá nejstrmějším stoupáním na trati, 27‰, a dál až téměř do cílové
Osoblahy jede z kopce. Kousek za vrcholkem stoupání z Třemešné vlak projíždí již zmíněným obloukem s poloměrem pouhých 75 metrů; možná to místo poznáte sami, rychlost je tu snížená na 20 kilometrů za hodinu. Jen pár desítek metrů od trati také leží
Liptaňský bludný balvan, směrem na sever se můžete vypravit k
rozhledně na vrchu Strážnice.
Za Liptaní s krásným
cihlovým kostelem Nanebevzetí Panny Marie úzkokolejka míří ke stanicím
Dívčí Hrad a
Horní Povelice; zejména ta první leží dost daleko od stejnojmenné obce. Následuje
Amalín a pak
Slezské Rudoltice s nádražím, které vypadá jako z dob první republiky. Rekonstruovanou zastávku dostala úzkokolejka jako originální dárek k
oslavám 120. narozenin v roce 2018. Přibližně kilometr od nádraží se nachází
zámek Slezské Rudoltice, kdysi přezdívaný
Slezské Versailles. Údolím potoka Lužná pak vlak pokračuje do zastávky
Koberno a pak romantickým lesnatým úsekem
říčky Osoblahy kolem
Dubského mlýna a
zříceniny hradu Fulštejna míří do
Bohušova. Za ním pak trať v dalších obloucích vyjede z údolí a po netypicky rovném úseku se vydá k cíli na okraji
Osoblahy, přímo u česko-polské hranice.
Úzkokolejkou Vișeu de Sus do rumunských lesů
Úzkokolejné lesní železnice byly před sto lety běžným koloritem evropských hor. Svážely vytěžené dřevo k hlavním tratím, staré průvodce je výletníkům doporučovaly pro zkrácení dlouhých výstupů nebo sestupů. Většina tratí už dávno dosloužila, výjimkou je rumunská železnice Vișeu de Sus, poslední karpatská lesní železnice.- Trať začíná ve městečku Vișeu de Sus v nadmořské výšce 500 metrů a šplhá údolím řeky Vasserul do pohoří Maramureš. Koleje končí v nadmořské výšce kolem 950 metrů, v místech, kudy nevede žádná jiná cesta a kde není možný jiný způsob dopravy než po železnici.
- Železnice se často nazývá jednoduše Mocăniţa, což je ovšem obecný rumunský výraz pro lesní úzkokolejku. Základem je patrně slovo mocan / pastevec, horal, přípona -ita vyjadřuje zdrobnělinu a láskyplný vztah.
Lesní železnice s rozchodem 760 mm se začala budovat v roce 1932, hlavní úsek měřil 40 kilometrů. Tak jako jinde i tady na hlavní trať navazovaly kratší odbočky do bočních údolí, které se vždy po ukončení těžby rozmontovaly a přenesly na jiné místo.- Lesní železnice Vișeu de Sus je výjimečná v tom, že po ní kromě nákladních vlaků a spojů svážejících dělníky do práce jezdí i turistické vláčky, zpravidla tažené parní lokomotivou; v provozu jsou od března do října. Kuriozitou jsou drezíny, které vypadají jako osobní auta, ovšem s podvozkem, upraveným pro železniční provoz; pomocí speciálního zvedáku se mohou otáčet podle zvoleného směru.
- Železnici Vișeu de Sus občas trápí povodně, nepočítejte ani s tím, že si ji projedete celou: výletní vlaky obvykle končí přibližně v polovině tratě (21,6 km) ve stanici Paltin s možností občerstvení. Od roku 2000 úzkokolejku provozuje švýcarská nezisková organizace Hilfe für die Wassertalbahn.